Jako mladík jsem svým rodičům zazlíval, že jsme neodešli trvale do exilu jako řada našich příbuzných, a naopak zůstávali v komunistickém Československu. Bydleli jsme v paneláku a já nemohl mít nějaké velké životní vyhlídky.

Jedním jsem si byl ovšem jistý. V dospělosti emigruji! Tím jsem své rodiče poměrně hodně trápil. Jako kluk jsem sice s nimi strávil po srpnové okupaci několik měsíců v Rakousku a Švýcarsku, nicméně už v roce 1969 jsme byli zpátky doma. Maminka a tatínek totiž špatně nesli odloučení od vlasti, a hlavně od příbuzných.

V patnácti letech jsem dostal jako jediný člen rodiny výjezdní doložku. Když jsem znovu viděl, jak vypadá svobodný svět za našimi hranicemi, byla má touha odejít rázem silnější.

Když mi bylo dvacet let, svěřil jsem na návštěvě ve Štýrsku Karlu Schwarzenbergovi s tím, že bych se do Československa vracet nechci. To, co mi tehdy odpověděl, mi změnilo život. „Co bys tady dělal? My všichni jsme tu nešťastní, že nemůžeme být doma, a věříme tomu, že se jednou vrátíme. Věř tomu, že se to jednou otočí a ty potom budeš mít náskok proti nám všem, kteří si v Čechách budeme muset znovu zvykat.“

Od toho okamžiku se něco změnilo. Uvědomil jsem si, že můj dědeček celý život něco ztrácel. Ztratil majetek, ztratil svou vlast, v Rakousku žil bez prostředků z podpory příbuzných. Ztrácel i zdraví a ztratil i svou rodinu, když my jsme žili v Československu.

Pádem Berlínské zdi padlo i přemýšlení o emigraci. Svět se nám otevřel. Věřím tomu, že se už nikdy v budoucnosti nebudou muset mé děti trápit dilematem, které jsem musel řešit já. Nesmíme však zapomenout na to, že svoboda není samozřejmost. Musíme ji opečovávat a každému zkrátka „nevoní“. Vyžaduje totiž osobní odpovědnost a snahu.