V šumavských lesích býval v parném létě chládek, protože se stromy ochlazují výparem vody, z lesa stoupá vodní pára jen pomalu vzhůru a voda se může vracet zpět jako drobný déšť. Nic takového se nemůže dít nad rozsáhlými odlesněnými šumavskými kopci o povrchové teplotě až 50 °C.
Státní ochrana přírody podporovaná ekoaktivisty a vědeckou obcí nechala uschnout více než 40 km horských smrčin na hřebenech Šumavy o rozloze téměř 20 tisíc hektarů. Kdyby se to stalo kdekoli jinde, škody na životním prostředí by byly více než sto miliard korun a odpovědní lidé by šli do vězení. Ministerstvo a vědci však opakují: Jde o přírodní procesy a v národním parku žádné škody na životním prostředí nemohou vzniknout. Bohužel vědecká obec, která se v minulosti zúčastnila mediální podpory „vzniku virtuální divočiny na Šumavě“, nedokáže přiznat chybu a manipulaci a opakuje, že Šumava usychá díky globálnímu oteplování, a také, že „příroda si pomůže sama“.
Aktivisté a vědci, kteří podporují ponechání Šumavy „přírodním procesům“, „divočině“ či „bezzásahovosti“ vymýšlejí argumentaci typu, že suchý strom spotřebuje vody méně než strom zelený nebo že v Modravském potoku je stále stejné množství vody, a že „přízemní vegetace rychle nahradí transpiraci dospělého lesa“, a tak vlastně suchý les vodu šetří. Pražští intelektuálové opakují mediální zkratku o tom, jak politici na Šumavě chtějí kácet, případně stavět developerské projekty, a proto „zachovejme na Šumavě divokou přírodu“. Co na tom, že opravdová divočina s divokou zvěří na Šumavě nikdy být nemůže, co na tom, že budujeme divočinu na troskách hospodářského smrkového lesa.
Státem řízené usychání Šumavy je v naprostém protikladu s deklarovaným bojem se suchem. S poměrně velkou pompou a medializací zveřejňují ministři zemědělství a životního prostředí plány státu na boj se suchem. Za miliardy se budou stavět závlahy, hráze, přehrady, vysazovat remízky a revitalizovat původní koryta vodních toků, rozdávají se peníze na hospodaření s dešťovou vodou. V šumavské divočině, kterou ministerstvo prosadilo na nadpoloviční rozloze národního parku, ale nemohou být obnoveny člověkem vytvořené vodní nádrže, byť tam byly a vodu zadržovaly po staletí.
Vědecká obec se zabývá bojem se suchem, ale její velká část před několika měsíci mediálně podporovala ministerskou verzi zákona o Šumavě, která brání vysazování nových stromů tam, kde dříve bývaly hluboké lesy, které však uschly žírem kůrovce. V divočině přeci nemůže člověk sázet stromy, protože i suchý les je divočina. Šumava byla odebrána lesníkům, kteří se o ni po staletí starali, a byla předána aktivistům z Hnutí Duha, kteří uprostřed Evropy budují virtuální divočinu.
Záměrné a vědomé usychání lesa na Šumavě ve jménu divočiny je hydrologickým hazardem a vede k prohlubování sucha nejen na Šumavě, ale i v níže položených oblastech. Rozšíření bezzásahové zóny tak, jak ho prosadil ministr Richard Brabec (ANO) v novele zákona 114/92, povede nutně k uschnutí lesa na dalších desítkách tisíc hektarů. Toto území se stane zdrojem kůrovce pro sousední lesy a vyvolá nutnost další těžby mimo bezzásahové území v NP Šumava a na území dalších vlastníků.
Nově zvolená Poslanecká sněmovna by se měla po podzimních volbách vrátit k problematice Šumavy a ideologicky motivovaný experiment s divočinou okamžitě zastavit. Jde o hazard s naší budoucností.
Tomáš Jirsa
senátor
