Realizace se však zcela vymkla kontrole a ekonomické dopady na českou společnost jsou již dnes velké.
Ekologická revoluce chtěla předběhnout přirozenou evoluci a svobodný vývoj věcí. Přijatá politická rozhodnutí byla typickým pokřivením trhu, které znásobily všemožné legislativní restrikce či účelově vázané dotace.
Když se někdo zabýval komplexní analýzou dopadů a variant, vyhodnocoval efektivitu, konkurenceschopnost či cenové důsledky, byl označován za nekorektního zpátečníka. Takřka ve všech oborech ekonomiky byly zcela ignorovány nekompromisní bilance potřeb (například elektrické a tepelné energie, pohonných hmot, hnojiv atd.) a místní dostupnosti zdrojů. Stačilo pouze ujištění, že to přece zvládneme (Wir schaffen das). Mám pocit, že většinová společnost k tomuto vývoji průběžně neměla dostatek seriózních informací a o to více teď bude někdo překvapen.
Zdá se, že pro veřejnost a média nebyl aspekt bezpečnosti, stability, národní suverenity a soběstačnosti ještě před pár dny téma. Rozhodující byl pouze hlas úředníka, případně mediálně protěžovaného ekologického aktivisty. Odborná témata se z veřejného prostoru prakticky vytratila (čest výjimkám). Mnoho funkčních a logicky zrealizovaných investic, které ještě před pár lety splňovaly veškeré parametry udržitelnosti, byly během chvíle přehodnoceny a odepsány.
Legislativní smršť a nestabilita snížila chuť investorů přijímat jakákoli rozhodnutí a riskovat. Uznávána byla najednou pouze diskutabilní kritéria dokazující snižování emisí skleníkových plynů počítaná dle desítek různých metodik. Green Deal a s ním související prováděcí předpisy musely být rychle implementovány do takřka všech oblastí lidského života a podnikání. Přestože odborníci upozorňovali na dlouhodobé a opakované neplnění stanovených dílčích cílů, na technické a fyzikální limity, Evropská unie zařazovala stále vyšší rychlostní stupně.
V energetice tak docházelo k ukončování provozu stabilních zdrojů a rozvoji takřka neřiditelné výroby zcela závislé na rozmarech počasí. Na straně spotřeby pak též narůstala nestabilita kvůli zvyšování počtu elektromobilů, tepelných čerpadel apod. To všechno samozřejmě rozkmitávalo stranu nabídky i poptávky po energiích. Zvyšovaly se související náklady a narůstala též geopolitická závislost.
Tyto trendy se dnes jakoby mění a jsou přehodnocovány. Chci ale čtenáře tohoto textu ujistit, že součástí DNA nás, klasických energetiků bylo vždy konzervativní uvažování zodpovědně chránící životní prostředí, ale též zájmy a potřeby lidí, našich zákazníků. Měli bychom tedy opět veřejně připomenout, že k fosilním palivům dnes nemáme adekvátní náhradu. Jakákoliv alternativa je dražší a nestabilnější.
Česká republika má však v aktuální situaci výhodu ve stále fungující flotile stabilních výrobních kapacit bezpečně dodávajících elektřinu a teplo velké části občanů. Ať už se jedná o jaderné či ekologizované tepelné elektrárny a teplárny. Současná vláda ČR zároveň plánuje odstavovat uhelné elektrárny pouze pod podmínkou zajištění dostatečných záložních kapacit. To mi přijde jako dobrá zpráva do těchto rozjitřených dní a zodpovědná strategie pro budoucnost. V okolních státech Evropy k této otázce ale přistupovali a přistupují jinak.
Naplňování Green Dealu bylo (zejména v politicky klíčovém Německu) založeno na dovozu levného zemního plynu. Tato iluze se teď rychle rozplývá a dnes je už zcela evidentní, že pro realizaci velké části bezuhlíkových vizí nemáme k dispozici žádné zázračné technologie. Řešením u nás je tedy přechodné zachování uhelných kapacit, pokračování ve zvyšování energetické účinnosti, přechod k cirkulární ekonomice a většímu důrazu na jádro a využívání místních bezemisních a obnovitelných zdrojů. Nesmíme se bát ani stabilizace české elektrizační sítě, byť to někdy bude bolet sousední země. Máme k tomu legislativní i technické prostředky a vláda musí bez mediální pompy připravit jasný plán pro zvládnutí i těch nejhorších možných scénářů.
Při hledání dlouhodobého řešení si musíme uvědomit fakt, že ekologii si může dovolit jenom bohatá společnost a tou ta evropská, přes všechny problémy, bezesporu je. Stále máme mnoho schopných lidí a šikovných odborníků. Díky informačním technologiím sdílíme znalosti téměř celého světa. Když tyto možnosti moderní doby zkombinujeme s použitím selského rozumu a řízením kompetentními lídry, jsem přesvědčen, že i tato krize nás posílí a nastartuje další hospodářskou prosperitu. V dějinách tomu tak vždy bylo. Pokud ovšem nebudeme chtít přicházející inovace a podnikavost lidí uměle brzdit a ohýbat přirozený směr vývoje. Jestli jsme se stále nepoučili a budeme dál podporovat bezbřehé sociální inženýrství, pseudořešení prostřednictvím regulací a dotací, dostaneme se do jedné z dalších Cimrmanových slepých uliček.
