Problém tohoto zákona však nespočíval pouze v tomto nedostatku a nelze tedy počítat s tím, že když je nyní doplněn o prováděcí zákon a předkládán znovu jako poslanecká iniciativa Kalouskovy TOP 09 – že už je vše v pořádku.
Sociální demokracie považuje skutečnou nápravu veřejných financí a jejich dlouhodobou udržitelnost, vedle naprosto nezbytné podpory ekonomického růstu, za jeden ze základních úkolů hospodářské politiky státu. Máme však zásadní výhrady k politice předchozích pravicových vlád, které “pod praporem nápravy veřejných financí” situaci ve skutečnosti zhoršovaly. Návrh ústavního zákona se nedá tedy posuzovat jaksi sám o sobě – bez jasného a zřetelného ukotvení v současné realitě vývoje veřejných financí a státního dluhu. A zde situace není nijak dobrá. Po završení sedmi let vlády “rozpočtově odpovědných” pravicových koalic dosáhl státní dluh České republiky téměř dvojnásobku výchozí hodnoty (cca 1,7 bil. Kč). V oblasti veřejných financí dokázala pravice jen jedno – beze zbytku vyčerpat rozpočtové rezervy, které dostala do vínku od předchozích vlád. Stále zřetelněji se ukazuje fakt, že rozpočtový proces v České republice byl nekvalitně řízen, plánován a kontrolován. Sestavovaly se stále fiktivnější rozpočty postavené na stále fiktivnějších příjmech. Místo koncepční dlouhodobé rozpočtové politiky se pak “řídily” veřejné finance České republiky “ze dne na den” ad hoc rozpočtovými balíčky kombinovanými s průběžnými škrty na výdajové straně státního rozpočtu (o těch a jen o těch také mluví navržená “finanční ústava”).
Škrty, které neznamenají nic jiného než výrazný nárůst skrytých dluhů. Těmi je dnes poznamenána celá infrastruktura českého státu – obranou a bezpečností počínaje, přes zdravotnictví, školství, kulturu, ochranu životního prostředí až například po dopravu. Vytváří se však dluhy i na životní úrovni většiny českých občanů. Veřejné finance se při mizivém potlačení všeobjímající korupce a při zjevně nekvalitním plánování a řízení procesů v oblasti veřejných financí (především v klíčovém státním rozpočtu) opět “napravují” nejjednodušším způsobem – snižováním životní úrovně českých občanů – zaměstnanců, důchodců, nezaměstnaných, nemocných, nízko příjmových sociálně potřebných rodin.
Na to, aby dvě vlády pravicových koalic prokázaly svůj opravdový zájem o nápravu veřejných financí, na zavedení jednoduchého pořádku na výdajovou i příjmovou stranu veřejných rozpočtů měly dost času:
dost času na to, aby zásadním způsobem zasáhly proti rozbujelým daňovým únikům, korupci, práci na černo, praní špinavých peněz a dalším negativním jevům,
měly dost času na to, aby odstranily z našeho daňového systému privilegia určená pro nejrůznější zájmové skupiny a jednotlivce, privilegia být zdaněn méně než ostatní,
měly dost času na to, aby provedly podrobný audit veřejných výdajů a nastolily ve veřejných výdajích elementární pravidla efektivnosti, v některých částech dokonce jen pouhý pořádek (to se týká také mzdových výdajů placených z veřejných zdrojů vč. auditu přiměřenosti odměňování některých úředníků).
Je tedy třeba si se znalostí vývoje v oblasti veřejných rozpočtů, se znalostí zásadního rozporu mezi deklarovanými “cíli” předchozích koalic a realitou, položit otázku jakému účelu má sloužit tato “finanční ústava”? Nejde jen o licoměrnou hru? Nemá “svatý boj” za finanční ústavu za účel přesvědčit opět obyvatelstvo o tom, že to jsou jen pravicové strany, které to myslí s veřejnými financemi dobře (když už je nemohly přesvědčit skutečnými úspěchy) – a když s jejich návrhy na tzv. finanční ústavu nebude nově nastupující vláda souhlasit, tak je proti konsolidaci veřejných rozpočtů? Nelze se totiž zbavit pocitu, že tímto zákonem se snaží strany, které byly součástí předchozích dvou neúspěšných pravicových koalic “podtrhnout nohy” současné vládě. Prostě vytvořit pro ni takové podmínky, které bude mimořádně obtížné zvládnout. A to za stavu v jakém se nachází naše země a naše veřejné finance – a který současná vláda nezavinila.
Je třeba ale znovu jasně deklarovat, a je to obsaženo v programovém prohlášení vlády, že v rámci svého funkčního období vláda zajistí dodržování maastrichtských fiskálních kritérií, tedy zejména dodržení schodku veřejných financí ve výši 3 % HDP. Vláda také již deklaruje přistoupení k evropské rozpočtové smlouvě – k fiskálnímu paktu.
Chceme se chovat rozpočtově odpovědně a jsme připraveni hledat věcná a rozumná řešení. Nikoli přistupovat na návrh, jako je Kalouskem předkládaný návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti, který nereflektuje současnou realitu a má sloužit jen jako klacek na současnou vládní koalici.
