Okupace zavřela otevírající se možnosti pro celou generaci našich rodičů a prarodičů, kteří museli na svobodu a demokracii čekat dalších 21 let.

21. srpen znám z vyprávění a každý rok si na rodinný příběh vzpomenu a opět se s ním s vámi podělím.

Moje máma byla v noci na 21. srpna s rodiči v Plasích u Plzně. Když se dozvěděli o obsazení, snažili se dostat z chaty domů. Asi si nikdo nedokáže představit ten strach, když vlakem dorazili na Smíchovské nádraží a kvůli nefunkční dopravě se museli proplétat mezi tanky pěšky až na Prahu 6, do ulice Jugoslávských partyzánů.

Její sestra, moje teta, byla v tu dobu v Itálii. Telefonické spojení nefungovalo. Nevěděli, co je s tetou, teta nevěděla, co je s rodiči. Proto moje máma vyrazila k hotelu Intercontinental, z kterého odjížděli zahraniční diplomaté a novináři. Naštěstí se jí podařilo odchytnout holandského žurnalistu, kterému dala telegram pro moji tetu. Dodnes nevím, kdo to byl, ale v myšlenkách mu platí poděkování za to, že ten telegram skutečně z Holandska do Itálie poslal.

Je to jen jeden z příběhů, které 21. srpen provázely. Mnoho z nich bylo tragických, někteří lidé přišli o své blízké, celá společnost o naději na svobodnější život.