Kvůli své neústupnosti během svého soudu se stala symbolem odporu proti totalitě vládnoucí komunistické strany.

Již v roce 1918 jako studentka gymnázia se účastnila protiválečných demonstrací. Od roku 1929 byla členkou České strany národně sociální (ČSNS), angažovala se ve prospěch zrovnoprávnění žen v legislativě.

Neušla pozornosti gestapa a 2. srpna 1940 byla společně s manželem zatčena a v různých nacistických žalářích strávila celou válku. Po roce 1945 vstoupila znovu do vedení obnovené strany ČSNS a přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění.

V období vládní krize 1948 se snažila o svolání schůze parlamentu, což se jí nepodařilo. Jako předsedkyně Rady československých žen prosadila 25. února 1948 usnesení, aby RČŽ nevstupovala do Ústředního akčního výboru.

Následně byla vyloučena ze všech svých veřejných funkcí, dokonce i proklamativně z těch, kterých nebyla členkou (což je skutečně absurdní). Po neúspěšném boji s finálním nástupem komunismu se 10. března 1948 rozhodla demonstrativně vzdát svého poslaneckého mandátu na protest proti jejich jednání, shodou okolností právě v den smrti Jana Masaryka.

Pomalu s její aktivní účasti vznikal třetí protikomunistický odboj, ač svou činností se nikdy nedostal na hranu nebo dokonce za hranu tehdejších zákonů. 27. září 1949 byla zatčena a při zinscenovaném procesu se snažila hájit svoje ideály, ač věděla, že ji za to čeká trest nejvyšší. Ve svém poslední dopise rodině napsala: „Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“

27.června 1950 zaplatila cenu nejvyšší za své ideály a za obhajobu svobody a demokracie. Zabila ji komunistická ideologie a komunistická moc.

S hlubokou úctou k jejímu hrdinství