Že to přece není jen o datech, za které více platí ti, co jich méně užívají, není to vlastně ani jenom o mobilech a paušálech za neomezené hovory, kdy některá ministerstva vyjednala paušál za několik desítek korun proti sedmi stovkám paušálu pro normálního zákazníka.
Že je to systém jako takový, který preferuje a pozitivně diskriminuje velké hráče, lidi s většími příjmy, a tím přispívá k dalšímu rozevírání nůžek ve společnosti.
Když se začalo po prvním zdražování vody šetřit na vodě a spotřeba rapidně klesla, reagovali provozovatelé infrastruktury razantním navýšením vodného a stočného, aby si zajistili své zisky. Že to dopadá více na dolních deset milionů, je evidentní, a to je jen kamínek v mozaice celé bytové problematiky.
Když se člověk dostane do nouze nebo si potřebuje půjčit na rozjezd, je systém nastaven opět stejně – výhodnější podmínky dostane ten, kdo má kapitál, ne matka samoživitelka nebo nemajetný mladík po studiu.
Stejné systémové nástroje používá i stát - přispívá či poskytuje daňové úlevy těm, kdo si spoří na důchod i životní pojištění, podporuje stavební spoření. Výhodné je to pro ty, kteří měsíčně odkládají 2 nebo 3 tisíce korun na penzijní, 2 další tisíce na životní a zhruba stejně na stavební, a to na každou osobu. Ti nejpotřebnější, co žijí od výplaty k výplatě, na to ale logicky nemají. A i pokud jsou na tom lépe, zkuste se rozhodovat mezi těmito přesuny a zajímavým, zážitky plným víkendem pro celou rodinu, o který dítě prosí... To není jen o potřebné zodpovědnosti k budoucnosti, protože lidé s většími příjmy toto dilema prostě řešit nemusí.
Daně jsou ostatně nastaveny obdobně – správný trend je vykládán jako snižování daní, ale myslí se tím snižování daních přímých, zejména daní z příjmů, aby bohatým zůstávalo více. Snahy o snižování nepřímých daní, které platíme všichni i ve zboží každodenní potřeby, se setkávají ale s mnohem větším odporem, byť zatěžují obyčejného občana mnohem více než miliardáře.
Není to náhoda. Kapitalistická společnost prostě funguje na principu toku zdrojů od chudých k bohatým, dokazuje to nepřeberné množství statistik domácích, evropských i světových. A není to určitě přesun od těch, co nechtějí a neumějí dělat, k úspěšným a schopným.
Další důkazy jsou všude kolem nás. Když se musí šetřit, hledají se úspory nikoliv na švýcarských kontech, ale v kapsách obyčejných lidí.
Proto je takový odpor proti sektorové dani, proti zdanění spekulativního kapitálu, proti progresivnímu zdanění příjmů.
A proto musíme i za výkřiky typu drahých dat pro mobily vidět více, vidět podstatu, vidět příčinu. Proto musíme podporovat ty, co chtějí změnu.
Zdeněk Štefek