předložený návrh zákona obsahuje návrhy změn řízení o vydání zajišťovacího příkazu. Místo správce daně se navrhuje, aby ve věci rozhodoval správní soud, čímž bude zajištěna nestrannost rozhodování a garance zákonných práv daňových subjektů. Navržená úprava má své ideové východisko v řízení o vzetí do vazby. Rozhodovat má samosoudce krajského soudu, a to v řízení zahájeném na návrh navrhovatele, správce daně. Navrhovatel bude povinen v návrhu uvést důvody pro vydání zajišťovacího příkazu a doložit je.
Z věcného pohledu nedochází stran důvodu pro vydání zajišťovacího příkazu k žádné změně. Je přijímána stávající textace z daňového řádu. Proti vydání zajišťovacího příkazu bude možné podat kasační stížnost. V opačném případě návrh zamítne bez možnosti podat kasační stížnost. Soud bude povinen rozhodnout do dvou pracovních dnů od doručení návrhu. Navrhovatelé předkládají tyto argumenty.
Úřady nevykonávají svou kompetenci v zákonných mezích, jejich rozhodnutí jsou častým předmětem soudního přezkumu, při kterém soud vysloví nezákonnost rozhodnutí. Zajišťovací příkazy působí na daňový subjekt až likvidačně a následná náprava nezákonného stavu je obtížná či nemožná. Je zpochybňována schopnost Finanční správy vydávat rozhodnutí v zákonných mezích.
Argumenty vlády. Absence věcných a podložených argumentů. V minulosti několik zajišťovacích případů zrušeno. Nedostatky správní praxe některých orgánů byly odstraněny judikaturou a metodikou.
Návrh je nekoncepční. Český model správního soudnictví je postaven zásadně na principu kasačního rozhodování, což je podstatný aspekt z hlediska dělby moci. Pravomoc věcně rozhodnout o správní věci zahájením soudního řízení správního na správní soudy standardně nepřechází. Správní soud může činnost orgánu veřejné správy pouze kontrolovat a hodnotit, nemůže však tento orgán zastupovat.
Navrhovaná úprava podstatně limituje účinnost zajišťovacího příkazu při správě daní, zejména v souvislosti s daňovými úniky. Typicky při daňové kontrole je nutné neprodleně přijmout opatření k zajištění splnění daňové povinnosti. Rozhodnutí o zajišťovacím příkazu je podle daňového řádu prvním úkonem správce daně vůči daňovému subjektu v dílčím řízení o zajištění daně, přičemž hrozí-li nebezpečí z prodlení, je zajišťovací příkaz vykonatelný okamžikem oznámení daňovému subjektu, případně dokonce okamžikem jeho vydání.
Navržená úprava má přísnější pravidla pro uplatňování zajišťovacího příkazu správcem daně ve vztahu k daňovému subjektu, a to např. tato: V současnosti je vydání zajišťovacího příkazu na správním uvážení správce daně - např. nevydá, když nelze očekávat vymožení. Dle návrhu při splnění podmínek musí být vydán vždy. Návrh předpokládá možnost uložit úhradu částky uvedené v zajišťovacím příkazu vždy, když existuje nebezpečí z prodlení. Současná právní úprava to umožňuje pouze v případě daně z přidané hodnoty a spotřební daně. Návrh upírá daňovému subjektu možnost plnohodnotného odvolání proti daňovému řádu. Procesní postup v případě odpadnutí důvodu pro vydání zajišťovacího příkazu bude další, neboť rovněž bude rozhodovat soud. Rozsudek má být dle návrhu vždy zveřejněn na vyvěsní úřední desce soudu. V současnosti žádná forma zveřejnění není, informace podléhají daňové mlčenlivosti.
Přijetím návrhu by došlo k zatížení soudů. Jedná se o nekoncepční přenášení správního rozhodování na soudy. Správci daně by bylo upřeno právo na podání kasační stížnosti. Soud by vstupoval do věcného rozhodování o uplatnění jednoho dílčího opatření přijímaného při správě daní. V tomto ohledu návrh představuje nepřípadné zasahování soudní moci do činnosti moci výkonné. Navrhovaná úprava podstatně limituje účinnost zajišťovacího příkazu jako nástroje při správě daní, zejména v souvislosti s daňovými úniky. Stávající úprava umožňuje správci daně, který k tomu typicky při daňové kontrole shledá předpoklady, neprodleně přijmout opatření k zajištění splnění daňové povinnosti.
