k projednávané věci jsem požádala o stanovisko profesora doktora Aleše Gerlocha, CSc. Stanovisko je obsáhlé, proto si dovolím je zkrátit a přednést zkrácený výtah.
Základním problémem podaného návrhu je skutečnost, že nijak neanalyzuje, co se z právního hlediska rozumí hrubým porušením Ústavy či jiné součásti ústavního pořádku, což je nezbytný předpoklad pro úspěšné podání ústavní žaloby. Nelze vycházet z toho, že je věcí výlučně Ústavního soudu, aby sám interpretoval Ústavu a v ní vymezené pojmy, aniž by navrhovatel argumentačně zdůvodnil, proč se domnívá, že určité jednání vykazuje znaky hrubého porušení Ústavy, a to z důvodů dále rozebraných.
Je proto úkolem ústavního žalobce, tedy Senátu, aby Ústavnímu soudu předložil takovou interpretační alternativu, ze které bude vyplývat, že se prezident dopustil protiprávního jednání, které znaky hrubého porušení Ústavy vykazuje.
Role Senátu se nemůže omezit na pouhý popis jednotlivých kroků prezidenta republiky a jejich hodnocení z hlediska politického, to je z hlediska souhlasu či nesouhlasu s jejich obsahem či podstatou. Pokud takto Senát postupuje, trpí návrh nedostatky od samého počátku.
Samotná Ústava totiž hrubé porušení Ústavy či ústavního pořádku nijak nespecifikuje, což je vážný ústavní deficit, neboť není vymezena na rozdíl od ústavního deliktu velezrady hmotněprávní, tedy věcná stránka daného deliktního jednání.
Jelikož oba ústavní delikty jsou z popsaných důvodů zjevnou obdobou trestných činů spojených se závažnou sankcí, musí se i zde uplatnit ústavní pravidlo, vyjádřené v článku 39 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, což znamená, že zákon, či v tomto případě Ústava či alespoň zákon o Ústavním soudu musí po skutkové stránce vymezit povahu daného deliktního jednání. S ohledem na princip dělby státní moci je nepřípustné, aby povaha deliktního jednání, to je skutkový základ takového jednání, byla vymezena až v rozhodovací soudní praxi. Bylo by to stejné, jako kdyby trestní zákoník pouze stanovil, že trestný čin je činem hrubě porušujícím právní řád, načež by soudy v jednotlivých případech rozhodovaly o tom, jaké jednání trestným činem je a jaké nikoliv.
Z uvedených důvodů je vůbec otázkou, zda lze ústavní žalobu pro hrubé porušení Ústavy či některé součásti ústavního pořádku podat, pokud není nijak vymezeno, jakou věcnou podstatu takové nepřípustné jednání má mít. Nepochybně totiž nemůže jít o jakékoliv porušení ústavního pořádku, nýbrž o takové porušení ústavního pořádku, které má ústavněprávní dimenzi, to je dotýká se výkonu ústavně stanovených pravomocí prezidenta republiky.
Předložená ústavní žaloba takový charakter v mnoha aspektech nemá. Vytýká-li se například prezidentovi republiky, že se snažil ovlivňovat extradiční proces, jde o jednání, které - i kdyby k němu došlo - není výkonem vlastních pravomocí prezidenta republiky, jinak řečeno, i kdyby se prezident angažoval v otázkách, které přísluší dle Ústavy či zákona rozhodovat jiným orgánům státu, nelze jen proto uvažovat o hrubém porušení Ústavy či jiné součásti ústavního pořádku, a to tím spíše, že prezident republiky je oprávněn podle článku 64 odst. 2 Ústavy mimo jiné projednávat s vládou nebo jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.
V případě článku 63 Ústavy lze uvažovat pouze o jediném zřejmém porušení pravidel výkonu pravomocí prezidenta republiky, a to nečinnosti prezidenta republiky. V takovém případě je však otázkou, zda je prezident v konkrétní situaci bezdůvodně nečinný nebo zda své pravomoci vykonává, avšak jsou zde adekvátní důvody jeho prodlení. Zde je nutné vycházet z toho, že Ústava zpravidla přesné lhůty pro prezidenta republiky nestanoví. Výjimkou může být například vyhlašování voleb.
O porušení pravidel pro výkon pravomocí prezidenta republiky lze uvažovat spíše ve vztahu k pravomocím zakotveným v článku 62 Ústavy. Musí se však jednat o pravomoci, které je prezident povinen vykonávat, nikoliv o pravomoci, které může vykonávat. Typicky možnost vrátit Parlamentu přijatý zákon je právem prezidenta republiky, nikoliv jeho povinností, a proto nelze prezidenta vinit z toho, že nevetuje přijatý zákon, i kdyby šlo o zákon kupříkladu protiústavní.
Obdobně tomu je u jeho oprávnění navrhnout přezkoumání ústavnosti zákona nebo mezinárodní smlouvy z hlediska souladu s ústavním pořádkem podle zákona o Ústavním soudu. Proto je nezbytné z jednotlivých pravomocí prezidenta republiky, jejichž výkonem nemůže prezident hrubě porušit Ústavu, identifikovat ty, které prezident republiky musí vykonávat, a to navíc jen ty, u nichž je způsob jejich výkonu jednoznačně Ústavou stanoven. Zde pak nelze přehlédnout, že naprostá většina pravomocí prezidenta uvedených v článku 62 nemá jednoznačná pravidla ohledně způsobu výkonu těchto pravomocí. Z toho pak vyplývá, že prezident má diskreci co do způsobu výkonů takových svých pravomocí.
Ústavní žaloba vychází z toho, že prezident republiky je pouhým vykonavatelem vůle jiných ústavních činitelů či ústavních institucí, aniž by mohl činit autonomní rozhodnutí. Postavení prezidenta republiky nikdy nebylo koncipováno tak, že by prezident byl považován za pouhého vykonavatele rozhodnutí jiných. Tím spíše tomu tak nemůže být od okamžiku, kdy začal být úřad prezidenta obsazován přímou volbou, což nutně zvýšilo legitimitu úřadu prezidenta republiky co do možnosti autonomně rozhodovat o určitých otázkách.
Otázkou, kterou ústavní žaloba vůbec neřeší, je povaha deliktu vymezeného jako hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Z celkové konstrukce ústavního deliktu, kterého se může dopustit prezident republiky, vyplývá, že nejzávažnějším je velezrada, hrubé porušení Ústavy je až na druhém místě. Z toho pak zjevně plyne, že ústavodárce rozlišuje mezi prostým porušením Ústavy a porušením hrubým. Prosté porušení Ústavy pak zůstává bez sankce, sankcionováno je až hrubé porušení Ústavy.
Samotná ústavní žaloba tento aspekt vůbec nerozlišuje, vychází jednoduše z toho, že veškerá jednání vytýkaná prezidentovi republiky jsou bez dalšího, alespoň ve svém souhrnu, hrubým porušením Ústavy. Takový přístup stěží může obstát. Ústavní žaloba je vybudována na konceptu, podle kterého je hrubým porušením Ústavy řada jednání či kroků prezidenta, které jsou v žalobě popsány. Přitom ústavní konstrukce spočívá v tom, že deliktem je již jedno jediné jednání prezidenta republiky, které je možné označit za hrubé porušení Ústavy. To lze dovodit z dokonavého vidu. Porušení, které ústavodárce použil v článku 65 Ústavy, nikoliv nedokonavého vidu - porušování. Nedostatečnou intenzitu dílčího protiústavního jednání prezidenta republiky nelze nahrazovat tím, že namísto jednoho hrubého porušení je prezidentovi vytknuto opakované či kontinuální nezávažné, často pouze domnělé, porušení ústavního pořádku v různých aspektech. A přitom právě na tom je ústavní žaloba vybudována v rozporu s ústavní konstrukcí, ústavní odpovědností prezidenta republiky. Právní předpisy v některých případech volí takovou konstrukci deliktu, kdy za deliktní považováno buď závažné protiprávní jednání nebo opakované méně závažné protiprávní jednání. Takovou konstrukci však Ústava nezvolila, a proto je bez pochybnosti založena na tom, že deliktní je pouze hrubé, nikoliv jakékoli porušení Ústavy či jiné součásti ústavního pořádku, a to i porušení jednorázové.
Ústavní žaloba je v rozporu s ústavně danou konstrukcí i v tom, že vytýká prezidentovi jednání spojená s výkonem pravomocí, které nejsou zakotveny v ústavním pořádku. Příkladem je vytýkané nejmenování vysokoškolských profesorů nebo navržení kandidáta do Rady ÚSTR v rozporu se zákonem. Nejde o pravomoci ústavní, nýbrž zákonné, a proto nemůže být toto tvrzené porušení výkonu pravomoci prezidenta republiky ústavně nijak relevantní. K nápravě, případně ne tvrzené nezákonnosti postupu prezidenta republiky slouží jiné prostředky ochrany, jako jsou kupříkladu správní žaloba či neakceptování daného návrhu.
Dalším nedostatkem ústavní žaloby je skutečnost, že nerozlišuje, ve kterém volebním období došlo k údajnému porušení pravomoci prezidenta republiky. Z ústavní konstrukce je zjevné, že prezidenta republiky lze žalovat pouze za jednání, kterých se dopustil v daném funkčním období. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v nálezu: Spisová značka PLUS 17/13 bod 41 a 42. Cituji: "Ústavněprávní deliktní odpovědnost pro velezradu je vázána na výkon funkce úřadu prezidenta. Jakmile prezidentská funkce z jakéhokoliv důvodu zanikne, ztrácí její dřívější nositel, bývalý prezident, zásadní způsobilost být nadále jako žalovaný účastníkem řízení o ústavněprávním deliktu." Nelze též nevzít v úvahu, že opakovaným zvolením se prezidentovi republiky se dostává nové legitimity k výkonu jeho úřadu.
Je potřeba rozlišovat neústavní výkon pravomoci a jiné projevy prezidenta republiky. Jednotlivá vytýkaná pochybení prezidenta nejsou v ústavní žalobě vůbec rozlišena z toho hlediska, zda se jedná o neústavní výkon prezidentových pravomocí nebo zda jde o projevy či jednání prezidenta, která za výkon pravomoci nelze považovat. Je nezbytné definovat jednotlivé prvky skutkové podstaty ústavního deliktu: to je jeho objekt, subjekt, objektivní stránku a subjektivní stránku. Ústavní žaloba opět tyto aspekty, které právní teorie a praxe spojuje s každým druhem deliktního jednání, nijak neanalyzuje. Ústavní žaloba vychází při popisu údajných deliktních jednání z toho, že každé vytýkané jednání prezidenta republiky je deliktem, aniž by se zabývala tím, jaký je objekt takového deliktního jednání a zda byl jednáním prezidenta dotčen.
Ústavní žaloba vychází z ryze doktrinální konstrukce českého ústavního systému, jako systému parlamentního, ve kterém prezident má mít pouze formální a reprezentativní postavení. Tak tomu však vzhledem k textu Ústavy nikdy nebylo a není, tím spíše ani nyní po zavedení přímé volby hlavy státu. Není v této souvislosti bez významu, že i předchozí prezidenti České republiky mnohdy nevykonávali své pravomoci čistě formálně a reprezentativně. Kupříkladu podle Ústavy je prezident povinen podepisovat přijaté zákony. Již za prezidenta Václava Havla se však nastolila praxe, podle které některé zákony prezident ani nevetoval ani nepodepsal. Zákon pak byl v rozporu s Ústavou vyhlášen bez podpisu prezidenta republiky. Již z toho je zřejmé, že od počátku vytvoření současného ústavního systému byla respektována určitá míre diskrece na straně prezidenta republiky.
Podobně nelze nepřipomenout, že Václav Havel či Václav Klaus odmítali některé jim předložené personální návrhy. To souvisí s tím, že se jedná o pravomoci podle článku 62 Ústavy, kde Ústava dává u jmenování ústavních činitelů prostor pro diskreci, neboť nestanoví, že prezident republiky je návrhem vázán. Otázka hodnocení důvodu pro odmítnutí konkrétního návrhu, respektive zamítavého prodlení při posuzování návrhu je zřejmě věcí politické, respektive společenskopolitické povahy. V tom se tyto pravomoce liší od pravomocí, které prezident vykonává podle článku 63 Ústavy.
Uvedený aspekt má nepochybný význam u těch tvrzených deliktních jednání, u kterých je prezidentovi republiky vytýkáno, že nepostupoval bez zbytečného odkladu, aniž by však Ústava stanovila konkrétní lhůtu pro rozhodování či jednání prezidenta republiky. Princip jednoty právního řádu by totiž v takovém případě vyžadoval, aby i jiné ústavní instituce postupovaly bez zbytečného odkladu tehdy, není-li stanovena konkrétní lhůta. Příkladem může být řízení před Ústavním soudem, který též nemá stanoveny žádné lhůty pro své rozhodování, přičemž nikoliv ojediněle bez zbytečného odkladu o návrzích k němu podaných nerozhoduje.
Jednotlivá porušení pravomocí prezidenta republiky musí být také skutkově prokázána. Kupříkladu je prezidentovi vytýkáno, že zasahoval do nezávislosti justice. Takové jednání má potenciálně povahu trestného činu. Avšak prezident republiky je vybaven indemnitou. Nelze nahrazovat nemožnost trestního postihu postihem cestou ústavní žaloby, a to navíc za situace, kdy závěr o takovém jednání je možno činit až po provedeném dokazování. Tvrzení o tomto jednání se opírá pouze o prohlášení bývalého předsedy Nejvyššího správního soudu a je v rozporu jak se závěry podvýboru Poslanecké sněmovny pro justici, tak příslušného státního zástupce, který trestní oznámení o této věci podané odložil.
Ústavní delikt hrubé porušení ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku není ani v Ústavě ani v zákoně o Ústavním soudu vymezen. Je tak porušena zásada nullum crimen sine lege. Prezident republiky musí mít možnost předem vědět, jaké jeho jednání by mohlo naplnit skutkovou podstatu uvedeného ústavního deliktu a to obdobně, jak je tomu u velezrady.
Stejně tak musí být omezen v tomto směru i Senát podávající ústavní žalobu. Poslanecká sněmovna, jejíž souhlas se vyžaduje a Ústavní soud, který o ní rozhoduje. Tento stěžejní atribut demokratického právního státu Senát ve své ústavní žalobě nijak nereflektuje. Senát jako ústavní žalobce nemůže vycházet z rozdílnosti názorů mezi ním a přímo lidem volenou hlavou státu, ale měl by podrobně argumentovat a dokázat naplnění jednotlivých aspektů ústavního deliktu. Není na místě pouze popsat a shrnout různá jednání prezidenta republiky, navíc z velké části z prvního volebního období hlavy státu.
Přes neurčitost skutkové podstaty uvedeného ústavního deliktu je zřejmé, že se musí jednat o hrubé porušení ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Ústavní žaloba podle článku 65 Ústavy je výjimečným právním prostředkem kontroly výkonu pravomoci prezidenta republiky, který zásadně není z výkonu své funkce odpovědný - článek 54 odst. 3 Ústavy.
Senát nevyhodnotil rozpor zákonné úpravy sankce s ústavní úpravou. Stávající znění zákona o ústavním soudu nediferencuje sankce z hlediska ústavního deliktu velezrady a neurčitého ústavního deliktu hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku, ačkoliv ústavní úprava tyto dva delikty rozlišuje a dává i možnost sankce ztráty prezidentského úřadu a způsobilosti znovu jej nabýt. Tolik ze stanoviska pana profesora Gerlocha.
Dámy a pánové, po prostudování žaloby a seznámení se s různými, často protichůdnými, stanovisky se musím také k věci vyjádřit. V tiskové zprávě ze dne 3. listopadu roku 2009 k nálezu Ústavního soudu ve věci Lisabonské smlouvy je uvedena věta, cituji: "Ústavní soud zdůraznil, že je soudem, nikoliv místem pro nekončící diskuze." Konec citace.
S tímto se zcela ztotožňuji. Proto se domnívám, že bychom neměli Ústavní soud zatěžovat právními nedodělky sloužícími výhradně ke zviditelnění některých subjektů a jejich politických názorů. Politická debata nepatří na půdu Ústavního soudu. Doporučuji Sněmovně nedat souhlas k podání navržené ústavní žaloby proti prezidentovi republiky.
Na závěr mi nezbývá, než se vyjádřit k tomu, co dnes přednesl pan senátor Láska. Právě dneska pan senátor Láska zmínil vid dokonavý a nedokonavý u usnesení podvýboru pro justici s tím, že nebyla nezávislost justice ohrožena a nikoliv ohrožována. Ano, souhlasím, vid dokonavý a nedokonavý má různou interpretaci, ale na toto je zapomínáno přímo v žalobě, kdy Ústava říká, že se jedná o hrubé porušení, nikoliv o hrubé porušování. Takže v jednou případě se smíme videm dokonavým či nedokonavým zabývat, v dalším případě už to neplatí.
Další bylo, že chybí judikatura. No, ona nechybí. Víme, že skutky z minulého období dle judikatury jsou nežalovatelné. Ale na to opět pan senátor zcela zapomněl.
Potom se také hovořilo o kulatém stolu. Že byli přítomni pouze čtyři poslanci. Prosím vás, v pondělí tak, jak už pan místopředseda Sněmovny pan Vojtěch Pikal zmínil, opravdu poslanci vykonávají práci ve svých regionech a jsou většinou přítomni ve svých poslaneckých kancelářích. Proto svolání na tento termín opravdu s prominutím - mohli se dostavit pouze poslanci, kteří se nezabývají prací v regionech, nebo jsou z blízkého okolí Prahy. My ostatní jsme tu možnost prostě neměli. Rádi bychom přišli, ale neměli jsme tu možnost.
Co mě velice udivilo, bylo to, že se říká, že to není politické, ale potom najednou se říká: "Vy budete hlasovat tak a tak, protože si na facebook dáváte fotku se Zemanem, protože se chcete zviditelnit. Prosím myslím si, že toto bylo zbytečné, toto nepatří do této debaty.
Můžu říct, že jsem se cítila velmi dotčena vyjádřením, že existují politici, senátoři a senátorky, kteří rozhodují dle svého svědomí. Chtěl pan senátor říct, že já nerozhoduji podle svého svědomí? Prostřednictvím předsedajícího panu Láskovi. Já rozhoduji podle svého svědomí. To, že mám jiný názor na věc ještě neznamená, že nemám svědomí a že svědomí má jenom ten, kdo souhlasí s panem senátorem Láskou.
