před necelými dvěma měsíci jste v tomto sále drtivou většinou 130 ze 132 přítomných poslanců schválili důchodovou novelu, která počítá s meziročním navýšením průměrného důchodu o 918 korun měsíčně, tedy 11 016 korun ročně a která navíc seniorům nad 85 let přináší ještě dalších tisíc korun měsíčně. Zdálo se, že historicky nejvyššímu navýšení důchodů tak už mnoho nebrání a ačkoliv jako ministryně financí plně vnímám tíhu 38 mld. korun, kterou tento návrh pro státní rozpočet představoval, odcházela jsem ze sálu s pocitem, že se podařilo něco nezpochybnitelně dobrého, užitečného a potřebného. Nepochybuji, že podobné pocity si odnesla naprostá většina z vás, neboť ze 130 pánů poslanců a poslankyň, kteří pro vládní návrh hlasovali, je tady přítomna většina i dnes.
Hlasování o podobě důchodů patří nepochybně k nejexponovanějším okamžikům jednání Poslanecké sněmovny. Nestává se zase tak úplně často, aby rozhodnutí učiněná v tomto sále měla tak bezprostřední, srozumitelný, jednoduše kvantifikovatelný a poměrně rychlý dopad na životní úroveň miliónů občanů, seniorů žijících v České republice. Každý z nás je v tomto ohledu v přirozeném střetu zájmů, protože každý z nás se bude za své rozhodnutí zpovídat svým rodičům, prarodičům, sousedům či přátelům, kteří patří mezi 2,5 mil. těch, o jejichž měsíčním příjmu budete hlasovat.
Možná právě ty zaostřené objektivy, ta mimořádná exponovanost tématu, ta příležitost být u toho je tím skutečným důvodem, proč se tady po necelých dvou měsících scházíme nad stejnou novelou znovu. Přála bych si, abychom dnes mohli z tohoto sálu odejít s tím, že jsme nepodlehli na první pohled líbivé zákonodárné tvořivosti a vládní novela zůstala zachována v podobě, ve které odešla do Senátu, který sem vrátil s návrhem na několik zásadních úprav. Přijetí těchto úprav by však ve výsledku vedlo k řešení jen velmi obtížně realizovatelnému, k řešení dražšímu a hlavně k řešení méně - opakuji - méně spravedlivému.
Proč k řešení obtížně realizovatelnému? Senátní pozměňovací návrh má legislativní nedostatky a je v zásadě neproveditelný. Rozhodující okamžik pro vznik nároku na zvýšení důchodu o dalších tisíc korun dle senátního návrhu je 25 let od první splátky důchodu, a to bez jakéhokoli upřesnění. Naopak vládou navrhovaná hranice vychází z věku seniora, konkrétně dosažení 85 let. Zásadní rozdíl z hlediska provedení spočívá v tom, že zatímco věk seniora je v IT systému MPSV sloužícímu k výplatám důchodu sledovanou veličinou, jejímž přenastavením je možné relevantní soubor vygenerovat, první splátka důchodu ve stávajícím systému sledovanou veličinou není, a proto podle tohoto parametru nelze vyhledávat, jak uvedla ministryně práce a sociálních věcí. Nejde o nepřehlédnutelnou maličkost, ale o nedomyšlený důsledek kreativity zákonodárce, v jehož důsledku by pracovníci České správy sociálního zabezpečení museli procházet miliony jednotlivých spisů a vyhledávat toto datum ručně. A pokud Ministerstvo práce a sociálních věcí považuje tento problém za tolik závažný, že by to vedlo - cituji - ke kolapsu důchodového systému, který by postihl jak vyřizování nových žádostí o důchody, tak i žádostí o jejich úpravy, domnívám se, že je na místě zpozornět a zamyslet se, jestli našim seniorům přece jen více nepomůže souhlasit s vládní předlohou, kterou už Poslanecká sněmovna schválila.
Tyto závažné technické problémy však nejsou tím hlavním důvodem, proč nemůžeme vyslovit, nebo já doufám, že nevyslovíte, s navrženými změnami souhlas. Není tím dokonce ani rozpočtový dopad, který by představoval zhruba navýšení o částku dvě miliardy korun, a to říkám i s vědomím toho, že dvě miliardy nejsou tak malá suma, kterou lze mávnutím pera připsat na vrub mandatorním výdajům státního rozpočtu.
Přejdu tedy k tomu nejzávažnějšímu, o čem by dnešní diskuse měla být. Návrh Senátu je totiž oproti Sněmovnou schválenému znění méně spravedlivý. V některých případech by způsoboval opravdu velmi obtížně obhajitelné sociální situace a distorze. Cílem vlády od začátku je kompenzovat nejstarším důchodcům zvýšené životní náklady, které přicházejí přirozeně s vyšším věkem, jako jsou zejména náklady na dopravu či lékařskou péči. Proto jsme navrhli zvýšení starobních důchodů o tisíc korun měsíčně všem seniorům starším 85 let. Senátní návrh naproti tomu zcela nelogicky a nesystémově chce zvýšení o tisíc korun pro ty, kterým uplynulo od první splátky důchodu více než 25 let. Došlo by tak například k potrestání všech, kteří pracovali či pracují déle i po dosažení důchodového věku a do systému tak přispívají více prostředků a čerpají z něj kratší dobu, tedy všech těch, kteří se rozhodli svůj odchod do starobního důchodu odložit. Je zjevné, že senátní návrh podporuje tedy přesně opačné uvažování a chování občanů než to, k jakému stát chce motivovat.
Dle pozměňovacího návrhu by měla být u všech důchodců sledovaná pouze doba, která uplynula od první splátky, a nerozlišuje typ zvyšovaného důchodu. Zvýšení důchodu by se dočkal například 45letý příjemce invalidního důchodu prvního stupně, který mu byl přiznán ve 20 letech. Naopak mnozí by na zvýšení dosáhli ve věku mnohem vyšším, než je 85 let. Dovolte mi příklad z praxe a ze života. Obrátil se na mě svým dopisem občan, kterému je 91 let. Vzhledem k tomu, že pracoval do 68 let, tak by na zvýšení o tisíc korun nedosáhl. Jde přitom právě o člověka, který tyto prostředky potřebuje nejvíce, protože jak víme, náklady zejména na léky se v takto pokročilém věku zpravidla radikálně zvyšují. Je na každém z nás, aby si odpověděl na otázku, jak mnoho má takováto podoba novely s proklamovanou spravedlností skutečně společného.
Vážené dámy a pánové, já vůbec nepochybuji, že každý si přeje pro naše spoluobčany v důchodovém věku co nejdůstojnější podmínky. Mnoho našich důchodců dává většinu své penze na léky a nájem, a pak už jim nezbývá dostatek peněz na uspokojení základních životních potřeb. Přitom za svoji celoživotní práci a péči o rodinu a blízké zaslouží důstojný život. Cesta, kterou navrhuje vláda, tedy valorizaci v průměru o 918 korun znamená téměř dvakrát větší valorizaci, než k jaké došlo v roce 2018, ta byla 475 korun, třikrát větší valorizaci, než k jaké došlo k 1. lednu 2017, to bylo 308 korun, a pro připomenutí 25krát větší valorizaci, než k jaké přistoupila Nečasova vláda od 1. ledna 2014, to bylo 45 korun.
Je to cesta správná, odpovědná, spravedlivá a funkční. Je to cesta, která nebyla ušita horkou jehlou, za kterou se nikdo z nás nemusí stydět a která není jen tím laciným gestem, které možná na první pohled zaujme, ale zanechá po sobě více hořkosti než skutečného dobra.
Děkuji vám za pozornost.
