Nedávno proběhla v médiích zpráva, že nyní již bývalý předseda TOP 09 Miroslav Kalousek hodlá brojit proti výsledkům voleb způsobem sobě vlastním. Ostatním stranám navrhl společný postup při obstrukci Poslanecké sněmovny tak, aby nebyl zvolen její předseda, čímž by ustavující schůze nemohla skončit, Sobotkovo vláda nemohla podat demisi a prezident tedy nemohl jmenovat vládu novou. Podle Kalouska má obstrukce trvat, dokud Babiš prezidentovi nevrátí pověření k sestavení vlády, anebo nepřijde s „férovější“ nabídkou.
Kalouskovo „řešení“ konvenuje s klasickým profilem našich tradičních parlamentních pravicových stran, jemuž vždy dominovala snaha za každou cenu pro sebe urvat moc, prosadit silová řešení a svůj mocenský diktát, ať již k němu politický mandát mají či nikoliv. Tyto strany vystavěné na Klausovo politické doktríně naší zemi systematicky škodily od okamžiku svého vzniku, zakládaly účelové koalice, umožnily totální rozkradení státu i propojení politiky s kmotrovským prostředím. Jejich bezbřehá arogance vyvrcholila topol-nečas kalouskovskou érou vyztuženou elitami Bursíkovo formátu a skončila pádem Nečasovo vlády pod tíhou bezprecedentní kauzy Nagyová. Právě totální diskreditace tradiční pravice u nás byla příčinnou Babišovo úspěchu již ve sněmovních volbách v roce 2013, přičemž ve volbách letošních dali voliči jasně najevo, že jim ztracený vliv původních „státníků“ vůbec nechybí.
Je proto až komické, že právě Kalousek se nyní stylizuje do role „obránce demokracie“ a „politické férovosti“, přičemž zároveň opět prokázal, že dodnes význam těchto pojmů nepochopil. Jediným suverénem v této zemi je totiž lid a nikoliv Parlament, přičemž lid také legitimně rozdal ve volbách karty. Návrhem obstrukce Sněmovny Kalousek nad vůli lidu nadřazuje vůli svoji, neboť když volby nedopadly podle jeho představ, názor voličů má být prostě eliminován, přičemž tento postup ve své nekonečné domýšlivosti nazývá „obranou demokracie“. Nikoliv náhodou Kalousek vždy náležel ke skalním odpůrcům přímé demokracie, a i všeobecné volební právo chápe zjevně jen jako nutné zlo, které se před následným nerušeným čtyřletým vládnutím musí holt nějak přetrpět.
S výsledky voleb se nemusíme ztotožňovat. Myslíme-li to však s demokracií vážně, musíme jej respektovat, a jsme-li volebním výsledkem vytlačeni na periferii, musíme umět uznat porážku. Kalouskovo „demokracie“ ani jednu z těchto věcí neumí. I to je příčinou, proč Babiš u voličů coby antisymbol Kalouskovo éry s takovou převahou vítězí.
