U Václava Klause přirozeně nemohu souhlasit s jeho ekonomickými vizemi, které zjednodušeně spočívaly ve zbožnění volných sil trhu a přivedly zemi na konci 90.let minulého století do recese a kolapsu českých bank, které následně musely za cenu bolestných opatření řešit sociálně demokratické vlády. Už více mám pochopení pro jeho kritiku extrémní byrokratizace EU, byť na rozdíl od něho jsem jasným zastáncem razantního zefektivnění Bruselu namísto jeho odstranění, ke kterému on v podstatě směřuje. Z hlediska potřeby potvrzení pohledů České republiky na uspořádání středoevropského prostoru při nárůstu tendencí ze strany našich sousedů na historické danosti, jsem pokládal za užitečné zopakování našeho požadavku na neprolomení dekretů prezidenta Beneše. Jako zajímavý vklad do diskuze jsem bral jeho názory na oteplování a postoj k přehnanému prosazování ekoagresivních pravidel. Konečně současné důsledky přepísknutí v prosazování obnovitelných zdrojů, které povedou zřejmě k masivnímu nárůstu cen elektřiny, jsou toho jen jedním z průvodních jevů.
Souhlasím však zcela s jeho ostrou kritikou Ústavního soudu, a to dokonce šířeji než on sám uváděl. Samozřejmě, že zrušení předčasných voleb bylo nejfatálnějším projevem, zejména když sám Pavel Rychetský ještě jako senátor myšlenku jednorázového ústavního zákona o ukončení volebního období důrazně podporoval s naprosto přesvědčivou – a do dnes platnou – argumentací, že nemůže být nic legitimnějšího, než když se Poslanecká sněmovna rozpustí, aby vrátila moc největšímu suverénu, tj. lidu k rozhodnutí, kdo jej má zastupovat. Skvělá argumentace. Klaus – a pochopitelně – se už ovšem nezmínil o jiném, stejně hrubém selhání Ústavního soudu, kdy tento při rozhodování o ústavnosti regulačních poplatků ve zdravotnictví rozhodl – navíc procesně pochybnou většinou – že jejich zavedení neporušuje ústavní zásadu o bezplatnosti zdravotní péče. Jestliže se tedy nyní v rámci úspor uvažovalo o snížení rozpočtu na provoz Ústavního soudu, pokládám námitku Pavla Rychetského, že se by to vedlo ke snížení standartu ochrany lidských práv za lichou. Nevzpomínám si totiž, že by v posledních 5 letech vydal Ústavní soud takové rozhodnutí, se kterým by bylo možné souhlasit a které by nebylo spíše jen sofistikovanou libovůlí při výkladu ústavnosti.
Klaus samozřejmě fandí této pravicové vládě a tam se budeme zásadně lišit. Ale to neznamená, že by jeho vystoupení nebyla užitečná a svým způsobem i inspirující, i tehdy kdy s nimi nelze zásadně souhlasit.
