Další legislativní připomínky, resp. námitky, se týkají změn ústavních kompetencí prezidenta republiky. V čerstvě schválené novele „inkriminovaného“ ústavního zákona jde mimo jiné o přesun oprávnění prezidenta udílet milost (ustanovení o tzv. abolici) mezi akty prezidenta republiky, k jejichž realizaci je nutná kontrasignace (spolupodpis) předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Dále se upravuje možnost ústavněprávního postihu prezidenta republiky tak, aby vedle „velezrady“ mohl být stíhán i pro „hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku“, přičemž k podání ústavní žaloby bude i nadále aktivně legitimován Senát, avšak pouze za předpokladu, že k tomu získá předchozí souhlas Poslanecké sněmovny. Nevysloví-li Poslanecká sněmovna s ústavní žalobou souhlas do tří měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádal, nastupuje přímo z Ústavy fikce nesouhlasu, tj. platí, že souhlas k podání ústavní žaloby nebyl dán. K přijetí návrhu ústavní žaloby Senátem bude třeba souhlasu ústavní většiny, tj. třípětinové většiny přítomných senátorů. K vyslovení souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním ústavní žaloby je zapotřebí rovněž ústavní většiny, tj. třípětinové většiny všech poslanců. Tím dochází k výraznému ztížení schvalovacího procesu a ke komplikacím, které ve svém důsledku mohou znamenat nepostižitelnost (nového) prezidenta.
K těmto změnám měli ústavně právní experti konkrétní připomínky a námitky.
Zcela zásadní a mnou vítanou změnou je vypuštění stávajícího textu čl. 65 odst. 3 Ústavy, podle něhož je navždy vyloučeno trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky, takže je tímto umožněno vůči bývalému prezidentovi republiky po skončení výkonu jeho funkce zahájit trestní stíhání pro trestné činy, kterých se v době výkonu funkce prezidenta dopustil.
Mou zásadní výhradou proti návrhu na změnu shora uvedeného ústavního zákona bylo to, že poslanci zůstali v tomto omezení imunity prezidenta republiky jako ústavního činitele jen na začátku (pro mnohé poslance ale i senátory) strastiplné cesty za „nápravu“ Ústavy, spočívající v omezení imunity všech ústavních činitelů, tedy i poslanců a senátorů (a soudců Ústavního soudu), když tuto ponechali zcela beze změn. To jsem považoval za naprosto nelogický a vůči občanům urážlivý legislativní přístup dolní komory českého Parlamentu.
V době našeho schvalování změny Ústavy ČR však poslanci schválili sněmovní tisk číslo 469, který řeší stejné omezení imunity i u ostatních ústavních činitelů, tedy poslanců, senátorů a soudců ÚS jen na dobu jejich mandátu. A to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl změnu Ústavy ČR podpořit.
Všichni kolem mne celou dobu argumentovali tím, že se všechny politické strany zavázaly ve svých (před)volebních programech prosadit přímou volbu prezidenta. Politici s tím však začali až na poslední chvíli – a převedli odpovědnost za případné neschválení na horní komoru Parlamentu, tj, na Senát. Ten neměl (ostatně jako obvykle) moc času na rozhodování …
Nahlédnutím do Krimi-knihy, v jejímž závěru mám já své („senátorské“) předvolební sliby, jsem se znovu ujistil, že ve svých slibech občanům nemám přímou volbu prezidenta. Na druhou stranu je však pravdou, že když jsem byl občany (obecně) dotazován, zda bych podpořil přímou volbu prezidenta, odpovídal jsem, že ano – avšak s tím, že při změnách Ústavy ČR musí dojít i k výraznému omezení imunity ústavních činitelů. A slib omezení imunity ústavních činitelů ve své „Krimi-knize“ mám. I proto jsem v tomto duchu vždy vystupoval na konferencích a dalších akcích v Senátu PČR i v Klubu senátorů zvolených za ČSSD.
Osobně jsem přesvědčen, že poslanecký návrh, spočívající v časovém omezení imunity i u poslanců, senátorů a soudců Ústavního soudu, který hladce prošel dolní komorou Parlamentu ČR, bude schválen i v našem Senátu. A doufám, že je to první krok k dalšímu omezování imunity u všech ústavních činitelů – i když vím, že se do toho ústavním činitelům nechce.
Před hlasováním jsem dlouhodobě a poměrně intenzivně zvažoval hledisko právní, a to zejména po prostudování velkého počtu ústavně-právních expertiz. Návrh změny ústavního zákona totiž vyvolal poměrně dost legislativních pochybností (k dispozici máme expertizy předních českých ústavně-právních specialistů) – a určitě by bylo třeba dalších úprav v rámci pozměňovacích návrhů, schválených Senátem PČR a odeslaných Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. V této situaci by se však přijetí pozměňovacích návrhů a vrácení dolní komoře rovnalo zamítnutí návrhu ústavního zákona a tedy jeho parlamentnímu „neschválení“. Jde o jakousi legislativní „krajní nouzi“, když Senát Parlamentu ČR měl (jak výše zmiňuji) nedostatek času - a jiná varianta by legislativní proces zastavila. Podle zpráv vládních, ale i sněmovních, návrh zákona by v případě jeho vrácení s pozměňovacími návrhy nebyl schválen vůbec – a „mediálně“ (v očích veřejnosti) by nepochybně byl na vině Senát PČR…!
Jak jsem opakovaně sdělil médiím, jako právník a zejména senátor (předseda ÚPV) bych doplnil, resp. navrhl „opravu“ zpochybňovaných ustanovení návrhu na změnu Ústavy ČR…
Jako senátor však naslouchám hlasu lidu (z latinského: „Vox populi…“) a celou republikou se (dle mediálních výstupů) nesl hlas pro přímou volbu prezidenta (uváděno až 80%) – nadto s argumentem, že sami senátoři chtějí být podle podobného režimu (v rámci většinového systému) voleni přímo lidem (a ne stranickými sekretariáty) – a měli by stejné tak umožnit lidem zvolit si svého prezidenta přímo…
Takže Senát Parlamentu ČR (prozatím) lidem umožnil zvolit si „svého“ prezidenta – a zda to bude „ten pravý“, ukáže život… Osobně se však nechci dožít ostudné volby prezidenta zástupci českého Parlamentu, jak jsem ji (stejně jako ostatní občané) bezmocně sledoval prostřednictvím České televize při volbách posledních…
Miroslav Antl
(senátor)
