Jsem přesvědčen, že analýza důvodů vzniku takových „ghett“ může výrazně pomoci při hledání řešení, a to jak problému s nepřizpůsobivými lidmi, tak i v boji proti sociálnímu vyloučení a z toho pramenícímu extremismu. Výsledkem by měl být soupis nutných legislativních změn, nikoli jen jakási mlhavá strategie, jak si asi představuje současná vláda. Základem legislativních změn může být nejnovější iniciativa Ústeckého kraje.

Zásadní příčinou vzniku novodobých ghett je praxe vlastníků či správců bytového fondu, kteří si ze „sociálního bydlení“ udělali výnosný obchod. Je veřejným tajemstvím, že někteří „podnikatelé“ ve větších a lukrativních místech se zbavují „nájemníků-neplatičů“ tím, že jim nabídnou odkoupení dlužného nájemného (často v řádech statisíců korun) a poskytnutí náhradního bydlení někde jinde. Nabídnou dokonce i pomoc při zajištění dostupných podpor na nájemné. Celé rodiny pak sestěhují do jiných nemovitostí, které také vlastní.

Výhodnost takového byznysu spočívá nejen v rozdílné tržní ceně nájmů či nemovitostí v jednotlivých lokalitách, ale také v tom, že iniciátor určí novému usedlíkovi nájemné, jež převyšuje nájemné místně obvyklé a především neodpovídá kvalitě bydlení. Nájemce však „ze svého“ platí jen část, zhruba třetinu částky, zbytek poskytne veřejný sektor. Tedy obce formou příspěvku na nájemné či pomoc v hmotné nouzi.

Tomuto spekulativnímu stěhování, kterému se navíc obce nemohou v současnosti bránit, je třeba učinit právní bariéru. Řešením by byl vznik zákona o sociálním bydlení, který by nejen komplexně pojal problematiku sociálního bydlení, ale především by umožnil najít obcím oporu a nabídl jim konkrétní nástroje, jak problému s nepřizpůsobivými novousedlíky a už existujícími ghetty čelit.

Zákon by tak například stanovil všeobecné požadavky na technické vybavení, příslušenství, plochu přiměřeného bydlení, která je základem pro stanovení počtu osob, které mohou v sociálním bytě bydlet (např. nejméně 8 m2 na osobu). Musíme také definovat výši přiměřeného nájemného a jeho výpočet s přihlédnutím k nájemnému v místě obvyklému a k vybavení bytu.

S tím souvisí také nutnost posílení role obce v procesním postavení. Obec by totiž měla mít možnost řešit nepřiměřenost nájemného, a to i v případě soukromého vlastníka nemovitosti, soudně. Stejně tak by jí měla být dána možnost pravidelných kontrol užívání bytů.

Zákon o sociálním bydlení by rovněž měl umožnit svépomocnou, pod odborným dozorem prováděnou rekonstrukci vybydlených bytů novým nájemcem. „Přepočtení“ práce na finanční vyjádření by pak mohlo sloužit jako „předplacené“ nebo snížené nájemné.

Samostatnou kapitolou je podpora výstavby sociálního bydlení. Je paradoxní, že v době, kdy obce žehrají na nedostatek ubytovacích kapacit pro občany v bytové či hmotné nouzi, přicházejí zprávy, že české obce nedostatečně využívají prostředky z evropských fondů určených právě na podporu sociálního bydlení.

Věřím, že by opatření navrhovaná do zákona o sociálním bydlení výrazně ztížila nejen snahy o spekulativní kšeftování s nemovitostmi a parazitování nejen na situaci sociálně vyloučených občanů, ale i zneužívání našeho sociálního systému.