Vedle toho je třeba zdůraznit, že před dvěma lety jsme poskytli okresním soudům, každému okresnímu soudu jedno nové systemizované úřednické místo pro účely dohledu nad exekutory, protože my tam máme sdílenou pravomoc. Není to jenom ministerstvo, ale jsou to také okresní soudy, které jsou oprávněny provádět dohled nad exekutory. To znamená, to je přes dalších 80 lidí, a já předpokládám, že ti lidé také něco dělají. Jinak řečeno, na vaši otázku mohu odpovědět tak, že jsem počet kontrol ve chvíli, kdy jsem přicházel do úřadu, považoval za absolutně nedostatečný, ale podnikl jsem potřebné kroky, které pochopitelně nemohly mít efekt okamžitý. Ono chvíli trvá, než najdete ty lidi, než se ti lidé zapracují, než se to celé rozběhne, ale dnes již se domnívám, že jsou exekutoři z naší strany kontrolováni dostatečně. To je první otázka.
Druhá otázka je, co se děje s výsledky těch kontrol. Zde je třeba si uvědomit, že Ministerstvo spravedlnosti nemůže samo rozhodovat o tom, jaké se uloží sankce, ale pokud zjistí pochybení, tak je pouhým kárným žalobcem. O případném udělení sankce rozhodují kárné senáty Nejvyššího správního soudu. A zde skutečně musím říci, že je problém, kterého jsem si vědom, který mě velmi jemně řečeno mrzí, ale se kterým po pravdě nemohu mnoho dělat. Je to přesně tak, jak jste vy říkal, a není to zdaleka jediný příklad, kdy my navrhujeme poměrně výrazné sankce v řádu desítek či stovek tisíc korun pokuty, někdy i zbavení úřadu. A proti tomu výsledkem je napomenutí nebo výsledkem je pokuta v řádu tisíců korun, přibližně taková, jako když někdo špatně zaparkuje. Mně se to nelíbí, mě to rozčiluje. Jsem přesvědčen, že zejména v těch případech, kdy se jedná o špatné účtování odměn, tak že ty pokuty musí být tak vysoké, aby se něco takového nemohlo vyplatit. To znamená, musí být výrazně vyšší než to zjištěné pochybení. Ale bohužel kárné senáty se mnou toto přesvědčení nesdílejí. Jediné, co s tím mohu dělat, je vytrvale znovu a znovu navrhovat přísnější postihy, vysvětlovat, proč jsem přesvědčen o tom, že je potřeba těch přísnějších postihů, ale jinak bohužel nemohu přikazovat kárným senátům, jak budou rozhodovat. Zároveň musím připustit, že i pro pracovníky, kteří mají ty kontroly na starosti, je to zdroj jisté frustrace, protože si někdy kladou otázku, nakolik ta jejich práce má smysl.
Poslední, co zmíním, protože tím jsem, myslím odpověděl na vaše otázky... Ještě pokud jde o to, jak velké to pochybení bylo, to znamená, jak velké byly ty neoprávněně účtované náklady. Z hlavy to nevím, ale předpokládám podle toho, že jsme navrhovali půlmilionovou sankci, že to mohlo být kolem třeba 50 tisíc, protože právě proto, že zastáváme tezi, že se to nesmí vyplatit, tak si myslíme, že ta pokuta musí být jakýmsi násobkem zjištěného pochybení a pravděpodobnosti odhalení toho pochybení. A z toho vyplývá potom takovýhle poměr mezi tím, co zjistíme, to také nekontrolujeme všechny spisy, že ano, vždycky kontrolujeme jenom nějaký vzorek spisů, i když díky tomu personálnímu posílení dnes větší než tomu bylo dřív. Čili nějaký násobek toho, co zjistíme, je ta námi navrhovaná pokuta.
Poslední, co dodám, se týká našich legislativních záměrů, kde ty věci jdou podstatně rychleji než jste vy říkal. My jsme tu novelu exekučního řádu, tu další novelu exekučního řádu, protože víte přece, že tato Sněmovna již schválila poměrně výrazné posuny v exekučním řádu, které všechny dlužníky chrání, tak tu další novelu, která je skutečně zásadní, a proto nám dala dost práce, tak už je v legislativním procesu, je po připomínkovém řízení, a teď čekáme, jak rychle ji stihne projednat legislativní rada vlády a potom vláda. To je poslední, co ji dělí od vstupu do Sněmovny. A pokud Sněmovna dokáže být tak rychlá jako na Slovensku, tak není důvod, abychom to všechno v tomto volební období ještě nestihli.
Děkuji.
