Listopadové události roku 1989 a roku následujícího, tisíce lidí v ulicích, kteří chtěli něco lepšího, přáli si odstranění toho či onoho nedostatku, ale v převažující většině si ve svých názorech ani záměrech nepřáli likvidaci socialismu a všeho dobrého, co jim tento společenský systém přinesl. Už tehdy, od samého počátku Havel a jemu podobní zaplacení tzv. disidenti, záměrně lidem v naší zemi lhali. Velice dobře věděli či alespoň tušili, co bude následovat.

Komunisté to věděli a otevřeně říkali, ale lidé jim nevěřili. Následovala bezuzdná restaurace kapitalismu v podobě privatizace. Ekonomické a sociální dopady, které tato skutečnost přinesla do naší společnosti, snad není nutné zdůrazňovat. Anebo možná přece. Současnou oficiální a neoficiální vrstvu nezaměstnaných tvoří téměř 750 tisíc lidí bez práce, a co je nejhorší, většinou dlouhodobě bez práce.

Přišel rok 1992 a 1993, a aniž se kdokoliv z politiků či skutečných ekonomických vládců zeptal na názor občanů, byly naše republiky od sebe odtrženy na dva samostatné státy. Koncem 90. let byl restituční majetkový převrat v naší spolčenosti dokončen. Třída novodobé buržoazie (v nejužším pojetí asi 180 tisíc osob) stabilizována. Stabilizovala se ale i vrstva 800 tisíc lidí na hranici chudoby a dalších dvou milionů občanů pohybující se v hmotné nouzi těsně nad hranicí chudoby. Dvě třetiny z více než čtyř milionů zaměstnanců trvale nedosahují zdaleka průměrné mzdy. U dělnických profesí (1,9 milionů dělníků) je tento poměr ještě výraznější.

Jsou však i jiné mezníky, které ovlivnily a výrazně odlišily naši stranu od ostatních politických stran. Přispělo to k upevnění jejího postavení v české společnosti. Například 12. březen 1999, kdy jsme byli vtaženi do Severoatlantické aliance (NATO), jež hned následně bombardovala Bělehrad, hlavní město bratrského srbského národa. Dále 1. květen 2004 - vstup České republiky do Evropské unie. Nebo 12. prosinec 2009, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva.

Píši o tom, protože tyto skutečnosti ovlivňují základní prostředí, v němž se za hlubokého a nenávistného antikomunismu členové komunistické strany pohybují a v němž KSČM pracuje.

Komunisté přežili tuto decimaci české společnosti, i stále otevřenější útoky i jiné nenávistné projevy antikomunismu. Kdyby strana neměla možnost každodenně nezávisle vyjadřovat své názory, obstála by velice těžko. Pro komunistickou stranu je důležité mít vlastní veřejná ústa a promlouvat jimi k lidem. Rozhodnutí vydávat český levicový deník Haló noviny bylo proto jedním z klíčových politických rozhodnutí strany. Dodnes tak strana může nejen veřejně promlouvat, ale také se bránit.

Sjezdy strany - významné mezníky

Za oněch dvacet let strana zorganizovala devět sjezdů, z nichž dva byly mimořádné a sedm řádných. I ony měly v životě strany velký význam. První řádný sjezd v říjnu 1990 v Olomouci rozhodl vyhlásit vnitrostranické referendum o názvu strany. Z 354 545 tehdejších členů strany se referenda zúčastnilo 292 783 členů, tedy 82,3 %. Pro zachování názvu strany se vyslovilo 221 575 členů, pro změnu názvu bylo 69 007 členu (23,65 %).

Pro práci strany a stanovení její dlouhodobé linie měl zcela určitě význam II., tzv. kladenský sjezd v prosinci 1992. Právě od tohoto sjezdu se odvíjí dlouhodobý program naší strany. V novodobých dějinách nelze opomenout ani III. sjezd z 26. června 1993 v Prostějově, během něhož 70 delegátů z celkového počtu 367 delegátů ze sjezdu odešlo a vydalo prohlášení o založené Strany demokratické levice. KSČM však navzdory pokusům o její rozbití či výrazné oslabení vydržela a vydrželi především její členové. Následoval IV. řádný sjezd v prosinci 1995 v Liberci.

Následující V. sjezd KSČM se konal počátkem prosince 1999 ve Žďáru nad Sázavou. Tento sjezd výrazně odmítl neoliberální politiku Evropské unie a nakonec i přes snahu řady delegátů nepřijal doporučení podpořit vstup České republiky do Evropské unie. Následovaly VI. sjezd KSČM v Českých Budějovicích v květnu 2004 a VII., královéhradecký sjezd v květnu 2008. Každý z těchto sjezdů přijal určité programové dokumenty zobecňující aktuální stav ve společnosti.

Suverénní politická strana

KSČM je od vzniku samostatné České republiky suverénní politická strana, respektující plně právní řád České republiky a její Ústavu, ale vidící nutnost společenských změn. K základním patří přeměna kapitalistického společenského systému v socialistický.

KSČM se pohybovala úspěšně ve všech volbách v České republice. Má své zastupitele a starosty v desítkách obcí. Má své krajské zastupitele i náměstky hejtmanů, a má také svých 26 poslanců a tři senátory.

Díváme-li se takto ve stručnosti na dvacet let úspěchů i neúspěchů komunistické strany v boji s kapitalismem, měli bychom mít na paměti dvě skutečnosti. Za prvé, komunistické hnutí v českých zemích má mnohem hlubší tradice než oněch posledních dvacet let. Je to již tradice sociálnědemokratického dělnického hnutí předválečného Rakousko-Uherska. Jde také o tradice myšlenek a činů vedoucích k založení KSČ v roce 1921, kdy v Karlíně (15. května) padlo rozhodnutí komunistickou stranu založit. Oněch posledních dvacet let pak jsou novodobé dějiny komunistického hnutí v naší zemi, v restaurovaném kapitalistickém společenském systému.

Za druhé, za zachování KSČM jako politické síly, s níž musí jak sociální demokracie, tak i pravice počítat, tváří v tvář restauraci kapitalismu a štvavému antikomunismu, si poděkování zaslouží všichni současní členové strany, ale i ti, kteří již nejsou mezi námi. Kdyby nebylo jich a jejich neúnavné práce, která rozhodujícím podílem přispěla k zachování naší strany, nebyla by dnes v České republice KSČM parlamentní stranou.

Je na každém členovi strany, jak se bude podílet na výsledku naší strany ve volbách, a tím i na její další budoucnosti. Současná politická situace i hospodářská krize nám dávají bezpočet věcných příkladů pro naše argumenty.