V historii českého soudnictví toto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě může být zásadní. Byl jím v judikatuře vytvořen precedens v postupu, jak posuzovat splnění podmínek pro vyhlášení stávky při kolektivním vyjednávání. Varující je, že soud zohlednil zájmy zaměstnavatele před zájmy zaměstnanců v momentě, kdy byl při kolektivním vyjednávání zaměstnavatel dlouho nečinný a k výstražné stávce byl proto ze strany odborů pádný důvod. Učinil tak, i když podnět ke kolektivnímu vyjednávání byl v tomto případě odborovou organizací podán již v listopadu loňského roku předáním návrhu kolektivní smlouvy zaměstnavateli.

Právo na stávku je v českém právním řádu zakotveno v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Je definováno jako právo hospodářské, sociální a kulturní. Podle čl. 27 odst. 4 Listiny je právo na stávku zaručeno za podmínek stanovených zákonem a nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům ozbrojených sborů. Zákonem jsou v českém právním řádu upraveny pouze zvláštní podmínky při vyhlášení stávky v případě kolektivního vyjednávání. V případě rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě jde o precedens, ale nikoliv o první případ snahy soudní cestou zpochybnit právo na stávku. Závažné je, že soud zohlednil v odůvodnění především naplnění formálních znaků stanovených pro vyhlášení stávky v rámci kolektivního vyjednávání.

Obdobně rozhodl soud nedávno v rámci návrhu na předběžné opatření, když byla vyhlášena celorepubliková stávka v dopravě. Ministr financí Kalousek tehdy argumentoval ochranou veřejného zájmu. Městský soud v Praze použil zákon o kolektivním vyjednávaní na zcela odlišnou situaci, kdy odbory a zaměstnanci přistoupili ke stávce ze zcela jiných důvodů než bylo nenaplnění kolektivního vyjednávání. Odborové svazy v dopravě tehdy ustoupily a posunuly termín stávky, formálnost oznámení tří pracovních dnů tak byla naplněna, aniž by byla pro tento případ zákonem stanovena. Podstatné a varující je, že vládní koalice okamžitě přešla do protiútoku pohrůžkou, že zákonem omezí reálnou možnost práva na stávku.

Soudy, které mají být ve svém rozhodování nezávislé, svou „nezávislost“ prokázaly již tím, že si u Ústavního soudu vymohly výjimku pro platy soudců v době, kdy se platy ve veřejném sektoru pod pohrůžkou krize a nutných úspor celkově výrazně snížily. I Ústavní soud mnohokrát rozhodl zcela politicky. Nabízí se tedy úvaha, zda jsou soudy institucí skutečně nezávislou na výkonné a zákonodárné moci, či dobře sloužící privilegovanou vrstvou.