Málo se mluví o úloze senátora v jeho volebním obvodě. Senátor může vyvinout výraznou aktivitu k řešení nejožehavějších problémů, které obyvatele zatěžují. Obecně se ví, že Ústecký kraj, a konkrétně okres Ústí nad Labem, potřebují výraznou pomoc k zlepšení současného neutěšeného stavu. Které nejožehavější problémy je třeba ve volebním okrese Ústí nad Labem řešit?

Jedna věc je označit problémy, které lze nazvat nejožehavějšími, pak je další otázka rozlišit jednotlivé problémové okruhy podle toho, kdo, tj. který orgán na té či oné pozici ve společnosti je vybaven takovými pravomocemi, aby mohl tyto problémy řešit. Samozřejmě že nelze „hodit“ nějaký problém např. jen na město nebo na některý z úřadů, vždy by se mělo jednat o společný postup více zainteresovaných subjektů. Když si vezmu např. nedostatek pracovních míst a s ním související nezaměstnanost, jež jsou jedněmi z nejpalčivějších problémů Ústeckého kraje a okresu Ústí nad Labem, toto nevyřeší ani město samotné, ani Úřad práce. Aby vznikla nová pracovní místa, je nutno investovat, případně změnit politiku města ve vztahu k outsourcingu a začít fungovat nikoli dodavatelsky, ale vlastními silami a prostředky. To je ale složité, vzhledem k finanční situaci města, které je poměrně dost zadlužené. S nezaměstnaností také úzce souvisí náš sociální systém, jehož nastavení nemotivuje určité skupiny lidí k tomu, aby vůbec nějakou práci sháněli. Přitom práce je. Možná by stálo za to zamyslet se nad starým dobrým úslovím „Kdo nepracuje, ať nejí“ a možná jej trochu upravit, třeba tak, že „Kdo nepracuje, ať se nepřežírá“. Odtud již není daleko k otázce sociálně vyloučených lokalit, které jsou také sui generis „vizitkou“ Ústeckého kraje a okresu Ústí nad Labem. A podobně by se dalo ve výčtu problémů pokračovat, stačí jen připomenout např. neutěšený stav vybavenosti potřebnými kulturními, sportovními, školskými zařízeními (např. koncertní sál, sportovní hala, vícefunkční sportoviště atd., nezařadil bych sem však muzeum a knihovnu, protože zde je zřetelný posun k lepšímu, tyto instituce fungují a nabízejí poměrně širokou škálu programů, kde si může vybrat každý) a architektury krajského města, což je však bohužel důsledek působení předchozích vedení města a řešení těchto otázek je opět vesměs v pravomoci orgánů Statutárního města Ústí nad Labem.

Úloha senátora v jeho volebním obvodě by se měla odvíjet v první řadě od jeho pozice coby člena orgánu moci zákonodárné. To znamená, že by měl především zjistit konkrétní problémy občanů svého volebního obvodu a následně svou činnost zaměřit na pokud možno efektivní řešení těchto problémů na úrovni zákonodárného sboru, tj. Parlamentu České republiky. Možností, jak toto realizovat, je více, ale k tomu je nutno přestat diskutovat o ničem a řešit konkrétní věci, především zapomenout na dělení levice, pravice a možná něco státotvorného mezi tím. Uvedu relativně jednoduchý příklad, v Ústeckém kraji je 7 senátních volebních obvodů, které mají rozličné politické zastoupení, když to vezmu od severu, tak v Děčíně je senátor bez politické příslušnosti (za STAN) , tady v Ústí jsou to Severočeši.cz (ve volebním období 1998-2004 týž člověk za KSČM J) , v Litoměřicích ČSSD, v Teplicích ODS, v Mostě bez politické příslušnosti (za Severočeši.cz), Chomutov je zastoupený KSČM a okres Louny zastupuje senátorka bez politické příslušnosti (za ANO 2011). Pokud tedy jde o problémy kraje, respektive jednotlivých okresů, mělo by jít všechno ostatní stranou a začít řešit ty problémy, které se týkají konkrétně Ústeckého kraje. To se však příliš často nestává, a to je, podle mého názoru, jedna z otázek, která by se měla dostat na pořadí jednání senátorů za Ústecký kraj. Musí jít ovšem o debatu konstruktivní, ne jen o plané žvanění.

A že je o čem jednat, přitom na velice solidních základech, svědčí jen třeba geografická poloha kraje v rámci České republiky a s tím související bezproblémová dostupnost do sousedního Německa. Dále nelze pominout komunikační význam Ústeckého kraje a Ústí nad Labem jako takového, vždyť se jedná o jeden z nejdůležitějších dopravních uzlů především z hlediska železniční dopravy, ale i dopravy lodní, nehledě na to, že dokončení dálnice D8 v tomto roce výrazně zlepší i dostupnost kraje a okresu Ústí nad Labem. Jedinečná soustava přírodních a památkově chráněných objektů ve vlastním městě, tj. v intravilánu Ústí nad Labem i v jeho v bezprostřední blízkosti představují další investiční potenciál, a nelze ani přehlédnout blízkost Teplic, lázeňského města s dlouhodobou tradicí.

Cílem snažení nejen mého, ale i všech dalších senátorů, poslanců a osob na dalších zastupitelských postech by mělo být především podpořit dosavadní rozvoj Ústeckého kraje a především změnit image krajského města Ústí nad Labem.

Senát PČR, kromě jiných úkolů, posuzuje návrhy zákonů, které mu postupuje po projednání Poslanecká sněmovna PČR. Zákony může zamítnout a vrátit k novému projednání, vrátit s pozměňovacími návrhy, může vyjádřit vůli návrhem se nezabývat nebo se předlohou zákona nezabývat vůbec, bez vyjádření.  Bude-li Senát po volbách s větším zastoupením levicových zástupců, bude možné ve větší míře zasahovat do této procedury.  

Zde je ovšem na místě upřesnit možnosti Senátu v rámci legislativního procesu. Pokud Senát dostane z Poslanecké sněmovny jí přijatý návrh zákona, pak může podle § 106 a násl. zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, po projednáních v příslušných výborech postupovat několika způsoby:

1. Vyjádřit vůli se návrhem zákona nezabývat.

2. Schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

3. Návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou zamítnout.

4. Vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. 

Pokud jde o zlepšení pozice Senátu v politickém systému a zejména z pohledu voličů, je nutné, aby Senát začal pracovat skutečně jako důležitá součást zákonodárné moci a ne jako diskusní platforma pro některé politiky. Především by měla být více zveřejňována jeho činnost coby oné, tak často diskutované, „pojistky demokracie“, což je ovšem velice vágní termín.

Když si ovšem vezmeme Parlament ČR jako specifickou „továrnu na zákony“, osobně bych Senát přirovnal spíše k jakési „výstupní kontrole“ toho, co vychází z „výrobní linky“, tedy z Poslanecké sněmovny. Výsledkem by tedy mělo být to, že pokud něco z takové „fabriky“ vyjde, tak to musí být funkční a „sedět“, a ne že se to bude za pár týdnů měnit, protože se zjistí, že takto to nemůže fungovat. A to je problém, který se nazývá (ne)vymahatelnost práva – a ta je v České republice opravdu velká. Aby ovšem Senát mohl plnit funkci „výstupní kontroly“, nemůže na to mít pouze 30 dní, jak stanoví § 46 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, když vlastní „projekce a výroba“ ve Sněmovně trvá někdy i několik let! Prodloužení lhůty pro skutečně aktivní uchopení zákonodárné úlohy Senátu aspoň na dva měsíce považuji za zásadní.

Ovšem za zcela absurdní považuji ta ustanovení výše zmíněného zákona, která dávají Senátu možnost „vyjádřit vůli se návrhem zákona nezabývat“, a to z jednoho prostého důvodu. Protože jsem úředník, placený z veřejných prostředků, připadá mi to tak, jako kdybych přišel ráno do práce a řekl svému nadřízenému (který mi potvrzuje výplatu), že pro ten den „vyjadřuji vůli se přidělenou prací nezabývat“, ale že svou výplatu přesto chci. Když to řeknu jednoduše, senátor, pokud není odborník na danou problematiku, má příslušné pravomoci, potažmo svého asistenta, aby si opatřil dostatek informací k tomu, aby posoudil, zda je výstup z Poslanecké sněmovny schopný pro další cestu „ven“ nebo zda je to „zmetek“, který je nutno přepracovat. Výstup ze Senátu ve vztahu k  návrhům zákona předložených Poslaneckou sněmovnou musí být jasný, a srozumitelný především pro veřejnost, takže bych viděl model:

1. Senát návrh zákona předložený Poslaneckou sněmovnou po projednání do 60 dnů bez dalšího schválí.

2. Senát návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou po projednání do 60 dnů zamítne.

3. Senát po projednání do 60 dnů vrátí návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy.

Vzhledem k tomu, že tato lhůta by vyžadovala změnu v Ústavě, která je možná pouze při splnění zvláštních podmínek, kvalitativně vyšších, než jsou potřebné pro schválení běžného zákona, viděl bych například toto jako jeden z hlavních úkolů, na které bych se v případě zvolení zaměřil.

A co když se toto nepovede a Senát bude i nadále pouze místem občasného setkávání politiků, kteří budou hovořit o všem a o ničem, občas vyjádří vůli se návrhem zákona nezabývat, občas něco "zpřipomínkují", něco schválí a život půjde dál ...?

V takovém případě nezbyde zřejmě nic jiného, než zkonstatovat, že se tedy jedná o instituci zbytečnou, nákladnou, jejíž další existence není pro život občanů České republiky nezbytně nutná, a je tedy na místě její činnost ukončit.

Vidím zde tedy dvě varianty dalšího vývoje. Buď se podaří Senát rozhýbat tak, aby byl skutečně efektivní součástí moci zákonodárné, která bude sloužit ve prospěch lidí a jejíž členové ponesou za svá rozhodnutí příslušnou odpovědnost, a pokud ne, bude potřeba přijmout taková legislativní opatření, která by vedla v co nejkratší době k rozpuštění Senátu a současně k jasnému vymezení kompetencí a role Sněmovny a prezidenta republiky v legislativním procesu, nyní již bez Senátu.

Někdo může namítnout, že "kapři si rybník nevypustí", ale kdo říká, že by to zůstalo jen na "kaprech", jsou zde i jiné možnosti, např. referendum, v němž by občané mohli jednoznačně vyjádřit svou vůli, zda Senát chtějí či nikoli. Ostatně článek 2 odst 1 Ústavy České republiky (1/1993 Sb.) jasně říká, že "Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní." A odst. 2 téhož článku opět přesně určuje, že "Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo." Takže cesty se zde nabízejí, stačí jen zvolit, kterou se vydat.

Hodně zdaru všem!

JUDr. Stanislav Körner