Naše představa o financování zdravotnictví je taková, že nejprve se mají udělat úsporná opatření. Do systému veřejného zdravotního pojištění se zkrátka nemůžou přidávat další peníze bez toho, aniž by došlo k racionalizaci výdajů. Do té doby je to jen lití dalších prostředků do bezedné žumpy. Nejprve je třeba restrukturalizovat lůžkovou péči. Toho se Heger bojí, jak čert kříže.

Mimo jiné je před volbami, a to se do reforem nikomu nechce. Ministerstvo přitom udělalo asi jen 10% z možných úspor. Kdyby takto postupovali i ostatní ministři, kde by byl státní rozpočet...

A to přestože má ministerstvo přímo stanoveno, že má ušetřit 5,5 mld. korun za rok. Další miliardy je možné nalézt v rámci lékové politiky, výdajů na zdravotnický materiál či zvýšením efektivity systému. Poté, co by se realizovala tyto úsporná opatření, teprve pak by mohlo dojít ke zvyšování spoluúčasti pacientů. A to pouze v rozsahu, aby se zdravotnictví nepropadalo do mínusu. Pouze pokud bude zabráněno plýtvání, můžou se do systému přidat peníze navíc. Jaká je ale realita Hegerovy práce?

Úspory nehledá, díry neucpává. To, co mu ze systému proteče kvůli neefektivnosti, se snaží nahradit dolitím nových peněz. To je přesně jeho návrh na zvýšení platby za státního pojištěnce či nynější zvyšování spoluúčasti. Jeho nynější návrh na rozšíření nadstandardu má ještě jednu zásadní chybu. Postrádá finanční rozvahu.

Úvaha má být taková: poté, co se zamezí plýtvání, chybí ještě tolik a tolik prostředků a v závislosti na tom je třeba rozšířit nadstandard. Šíře nadstandardu nemá být dána počtem položek, ale množství prostředků, které se ušetří. Finanční rozsah nadstandardu má být první proměnnou, kterou si ministerstvo stanoví. Teprve na základě toho se může dělat seznam výkonu v nadstandardu.

A ještě jedna poznámka k práci ministra. Pospíšil byl minulý týden odvolán za to, že neprováděl nepopulární úsporné kroky a předkládal návrhy na navýšení rozpočtu své kapitoly. Pokud by Nečas měřil všem stejně, kolik času by Hegerovi jako ministrovi asi zbývalo?