Na brněnském Zelném trhu jsem po dobu studia na Právnické fakultě Univerzity J. E. Purkyně, dnes Masarykově univerzitě, strávil v letech 1974 až 1978 mnoho času, nákupů ovoce a zeleniny jsem uskutečnil nepočítaně a i jako student jsem na nákupy měl. Dnes se tam prodává kilo českých třešní za 400 korun, v centru Prahy dokonce ještě o stovku dráž. Stejně či podobně je to s aktuálními cenami všeho ovoce a zeleniny. Zdůvodnění jsou různá, obvykle se to svádí na koronavirus, na nedostatek zahraničních sezónních pracovníků ( ti čeští jsou prý pomalejší a dražší ), na adresu dovozových komodit se zase hovoří o tom, že podražil zahraniční pěstitel atd., atd. Podle mě je celá tato debata jaksi mimo mísu. Počátkem 90. let jsme tady dnes a denně slýchali báchorky o všemocném trhu, který vyřeší úplně všechno. Ano, vyřeší, ale takovým způsobem, že do obchodů s ovocem a zeleninou už pomalu chodíme jako na výstavu. Prohlédnout si a odejít. Kolik třešní potřebujeme na bublaninu? Zhruba půl kila, čili podle dnešní ceny za 200 Kč. To aby ji hospodyňka servírovala na zlatém podnose. Toto prostě nelze. Jediný možný způsob, jak se vrátit do normálu, je přestat pomlouvat to, co tady bylo před rokem 1990 - zemědělství s rozhodujícím vlivem státu, zemědělské velkovýroby, ale i v případě potřeby státní regulace cen zemědělských plodin a výrobků. Občas po vyslechnutí neoliberálních frází žasnu, co je na tom tak složitého k pochopení. Trh bezostyšně vydírá spotřebitele a jednoznačně preferuje a podporuje spekulanty a to i na úkor výrobců. Je přece nemyslitelné, aby obchodní řetězec vykoupil od zemědělce kilo jablek za sedm korun a prodával ho za třicet korun, tedy s více než 300procentní marží. Tím ale netvrdím ( toť sdělení pro všechny drsné antikomunisty ), že lze rušit soukromý zemědělský sektor. Nicméně a zejména pro drobné pěstitele musí existovat pravidla hry. Na jednu stranu stát musí soukromníka finančně podporovat ( bezpodmínečně - zemědělství není kovovýroba, železo se nekazí, maso či brambory ano a vliv počasí na úrodu je zásadní ), avšak na druhou stranu soukromník musí svoji výrobu regulovat podle potřeb obyvatelstva, podle státní zemědělské strategie, kterou neoliberálové nechtějí přijmout. A obchodní řetězce? Buď budou praktikovat morální cenovou politiku, nebo nechť si své kolonizátorské choutky realizují někde jinde. Tu druhou možnost považuji za mnohem smysluplnější. Čím dříve bude efektivní regulace nekalých praktik, tím lépe. Nebo ať odtud zmizí, nakonec obchodníků s morálkou se najde dost!