To je aktuální stav turecké okupace území Syrské arabské republiky. Jedná se ve skutečnosti o stoletý problém kurdského národa. Kurdové představují jeden z nejnešťastnějších národů dnešního světa. Je jich nejméně 30 milionů, a přitom nemají svůj vlastní stát. Naproti tomu známe existující státy, zejména v Perském zálivu, které nemají ani jeden milion obyvatel. Kurdové žijí hlavně v odlehlých oblastech dnešního Turecka (je jich tam až 15 milionů), Íránu (zhruba 6 milionů), Iráku (nejméně půl milionu) a Sýrie(1,6 milionu). Mnoho Kurdů obývá také turecká velkoměsta, především Istanbul. Kromě toho vznikala od 60. let 20. století početná kurdská diaspora v Západní Evropě, především v Německu (0,75 až 1,0 milionu) a Nizozemsku.

Vytvoření vlastního státu bylo Kurdům podle principu sebeurčení národů slíbeno už v roce 1920 na konferenci v Sevres ve Francii, kde se jednalo o rozdělení Osmanské říše, která byla jedním z poražených v 1. světové válce. Jenže pak se do hry vložil Mustafa Kemal Ataturk, svolala se konference do švýcarského Lausanne a články o vytvoření kurdské státu se zrušily. A od této doby Kurdům zbyly nejen oči pro pláč, ale také pocit kruté nespravedlnosti a srdce pro boj za vlastní stát.

Mnozí mohou namítnout, že v minulosti spáchali řadu teroristických útoků, které nelze ničím ospravedlnit, hlavně tehdy, když umírali civilisté. Ale na druhou stranu si řekněme, že teroristických útoků se dopouštěli v tomto území i Izraelci, když bojovali za vytvoření svého státu. Stačí připomenout podlý útok na britské vojáky v roce 1946 v jeruzalémském hotelu King David, kteří v té době byli mimo službu a odpočívali. Tehdy se na britský seznam teroristů dostal i Menachem Begin, pozdější dlouholetý premiér Státu Izrael (1977–1983). Budeme se dnes tvářit, že u jedněch národů nám teroristická minulost nevadí, ale druhým ji budeme vyčítat a budeme jim upírat právo na vlastní stát? Nebo najdeme politickou odvahu si říci, že Kurdové mají právo na svůj vlastní stát? 

Kde je tedy chyba? No, v politice dvojího metru. Dnešní americká administrativa se chová zcela účelově a bezzásadově. Její prezident tzv. nečinně přihlíží vojenskému výpadu Turecka do sousedního státu a zabíjení tamního obyvatelstva. Je přitom zcela jasné, že bez Trumpova souhlasu by si dnešní turecký prezident nic takového nedovolil. Trump určitě moc dobře ví, že za Erdoganem stojí nacionalistické kruhy Turecka, které znovu chtějí hrát své mocenské hry. Navíc se Trump, žel, pohrdlivě a nepřesně vyjadřuje o celém kurdském národě a celému světu ukazuje, jak se Američané dokáží chovat ke svým bývalým spojencům – jakmile splnili svůj mouřenínský úkol, jsou hozeni přes palubu.

Vyplývají nám z toho dvě hlavní ponaučení. Zaprvé se nám ukazuje, jak jsou Američané krátkozrací. Dávají nám Evropanům najevo, že se máme bát Turků, tedy toho, aby nám sem nepustili uprchlíky, čímž by nám bezesporu mohli takříkajíc zavařit. 

Ale každá strana má svůj líc i rub. Ti, kdo nám vyhrožují, jako by zapomněli, že své želízko v ohni mají také Kurdové. Ti přece mají klíče od věznic, do kterých předtím zavřeli tisícovky těch nejkrutějších džihádistů, které pozatýkali během bojů proti Islámskému státu. A právě to jsou ti nejnebezpečnější lotři, skuteční vrazi, kteří budou zabíjet všude tam, kam se dostanou. 

A druhé ponaučení se týká samotného Turecka. Je to členský stát NATO, který vlastně do války na tzv. jižním křídle zatahuje celou alianci, včetně nás. A tak se v předvečer 30. výročí ptám, zda jsme něco takového chtěli v tom památném roce 1989? Je něco takového v našem zájmu? Na to ať nám dají odpověď naši známí NATO Hujeři.

JUDr. Vojtěch Filip, 1. místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a předseda ÚV KSČM