Je to znát z toho, že rovnou píšou, že oslovují představitele různých politických stran. Jednotícím tématem dopisů je jejich obava o příští směřování nejen české společnosti, ale vůbec vývoje na naší planetě.

I já mám obavu, jak se bude současný svět vyvíjet. Není to nic veselého, co nám různí analytici předvídají a už vůbec není hezký pohled na některé trendy v politice. Člověk podivuje nad tím, že přibývá těch, kteří se neskrývají s tím, že řešení sporů má být válečný konflikt a preferují vojenská řešení nad diplomacií a prostě jednáním odpovědných lidí. Jako by neexistoval žádný limit, žádná hranice, kam až může zajít individualismus a sobectví a neschopnost vnímat, co je sociální inteligence, a tedy respekt k tomu, že při osmi miliardách obyvatel planety, prostě neexistuje možnost se nepotkávat s jinými lidmi.

Musím začít vlastně s tím, jak vůbec vnímat člověka a lidi obecně. Nezlobte se, ale mne uráží, když mám koukat na reklamu, kde slyším, že „tady jsem člověkem, tady nakupuji“. Copak nejsem člověkem, když jdu do divadla, nebo do kina, nebo jen na procházku? A když začne reklama ani nevím na co nebo koho, se sloganem „protože chci“, tak přepínám televizní kanál.

Jde o až nepochopitelně odpornou věc, kdy sebestřednost přechází k úplné neúctě k druhým a vrcholí jídlem v sauně nebo na přednášce. To už hraničí s trapností nejvyššího řádu a ukazuje na neschopnost takového člověka se ovládnout při jiné činnosti, o hygieně ani nemluvím. Prostě úplný nedostatek či záporná sociální inteligence.

Chápu, že pro manipulaci s lidmi je rozdělená a atomizovaná společnost ideální, ale pro další vývoj také velmi nebezpečná. Neschopnost vnímat potřeby společnosti, ale jen své, vede k destrukci rychleji než anarchie. Složitost mezilidských vztahů nevyřešil žádný systém individualismem ani kolektivismem. Skutečné řešení je vždy ve vyváženém respektování skutečné svobody, která vždy končí tam, kde začíná svoboda toho druhého.

Asi nikdo nepochybuje o tom, že nelze se svobodně rozhodnout o tom, že druhému ublížím na zdraví či mu vezmu život, nebo nebudu respektovat jeho řádně nabytý a obhospodařovaný majetek, že nebudu chránit majetek společný, tedy veřejných institucí jako je obec, kraj, stát a jejich organizace. K tomu vždy patří tedy respekt k ústavněprávním a etickým normám.

Těžko si člověk může vážit času toho druhého člověka, když ten druhý upřednostňuje jen sám sebe, protože chce. Takový nevyvážený vztah prostě nebude fungovat a žel jsme nyní svědky sporů mezi lidmi, které hraničí až s nebezpečím konfliktů, které mohou vést při vyhrocení sporů až k občanské válce. Takovou obavu mám, a jak jsem konstatoval v úvodu, nejsem sám a nejde o obavu jen mé generace.