V současné době dochází k »vydávaní majetku« a prověřování žádostí o jeho vydání. Opět jako ne vždy je tento majetek vydáván ve smyslu přijatých zákonů a dar církvím je dokonce následně vydáván protizákonně. Sporných případů je dost. Proto i toto pondělí při poslaneckém dnu opět občané upozorňovali na velmi podivné převody anebo převody, které nemají své opodstatnění.

Musím připomenout znovu příklad pražských voršilek, které neoprávněně restituovaly část budov Národního divadla v Praze a obratem ho prodaly soukromé společnosti, aby se dnes znovu hlásily »o své právo« a dostaly majetek zpět do svého vlastnictví. Zřejmě proto, aby ho znovu mohly prodat a získat tak další nelegitimní zisk. »Chamtivost jim zaslepila oči i mysl«, jak by napsal mistr Jan Hus.

Jsou známy i požadavky »řádu německých rytířů« na vydání hradů a zámků Bouzov, Sovinec, Bruntál a lázeňské obce Karlova Studánka, ač řád byl majetku zbaven ústavní cestou, a to nejen na základě dekretů prezidenta dr. Beneše. Křížovníci zase požadují navrácení majetku, jenž byl zadlužen ve čtyřicátých letech u Živnostenské banky osmi miliony korun a z těchto důvodů podepsal s touto bankou generální cesi (postoupení majetku) a tím se dluhu zbavil, ale i přestal mít na něj nárok. Nebo augustiniáni ze Šardic. Ti zase měli svůj majetek v exekuci. Stát ho nakonec převzal s tím, že dluhy věřitelům zaplatil.

Existuje i vážné podezření, že národní kulturní památka, kostel na Zelené hoře, byl vydán katolické církvi neprávem, protože byl převzat státem také na základě dekretů prezidenta Beneše, protože jeho vlastníkem v té době nebyla církev, ale Eleonora Kinská, jež ho vlastnila od roku 1930, a na ní se dekrety plně vztahovaly. Atd., atd.

Je známo, že již dnes developerské firmy jednají s církevními řády o prodeji získaného majetku, protože především katolická církev nemá síly, ale asi ani úmysl se o takto získaný majetek starat. Že tu nejde o dohady, dosvědčuje například případ fary a kostela v jihočeských Albrechticích, jež patřila a patří českobudějovickému biskupství a její stav je velmi špatný a dlouho se o ni nestará. Staticky je budova již nevyhovující a hyzdí okolí hřbitova s vyhledávanými malbami. A zřejmě biskupství očekává, že obec, která bude mít jako všechny ostatní obce jistě snížené příjmy po tak velkolepém daru státu církvím, s tím něco udělá. Podobných, ale možná i horších příkladů je nemálo.

Majetek, který zmíněná katolická církev má získat anebo již získala, neslouží totiž jen k pastoračním účelům, ale k finančnímu obohacení. Při tom se prý stát nadále bude muset podílet na opravě a udržování především turisticky zajímavých objektů (viz Stanovisko biskupské konference), jako kdyby se nestaral už v minulosti. Zase bych mohl uvádět do očí bijící příklady jak z nedávno minulé doby, tak z doby před listopadem 1989.

Musím v této souvislosti odmítnout tezi, že katolická církev po roce 1948 (1949) nebyla ve své činnosti zajištěna a žila převážně z »darů věřících«, což také lze číst ve zmíněném Stanovisku. Stačí si připomenout, že stát nesl veškeré náklady na její činnost, od mezd duchovních, přes provoz a výuku teologické fakulty, až k významné investiční činnosti s tím, že mnohé církevní památky byly z jeho prostředků opravovány a udržovány, když převážně ateistická země zabezpečovala náboženské potřeby věřících.

Jsme tedy v situaci, kdy společenský majetek má být převáděn na náboženské společnosti, na církve, ač často tento majetek jim byl v minulosti jen propůjčen. Má se – v mnoha případech se to už stalo – převést do vlastnictví těch, kteří velmi těžko na něj právo prokazují či právo na něj je sporné. Občané v místech, v obcích, to vědí. Upozorňují na to. Nemají však nikoho, komu by postoupili svá odhalení anebo upozornili na nezákonné postupy.

Jde o věc, která nepatří do zájmu jedné politické strany. Protože však jsem téměř každý den příjemcem takových informací, pokusil jsem se spolu s dalšími iniciovat vznik Dokumentačního střediska, které by se zabývalo sběrem informací a zaznamenávalo by známé pohyby církevního majetku od dob moderního občanského práva, tedy od roku 1811 na našem území a to až po současné nezákonnosti či sporné přístupy v plnění zákona o tzv. církevních restitucích či při správě takto získaného majetku.

V současné době vzniká proto Přípravný výbor složený z řady českých osobností a připravují se i jeho stanovy a další programové dokumenty. Věřím, že všichni ti, jimž jde o plnění zákonů, byť velmi sporných, tento krok pochopí a konečně budou moci mít místo, kam budou moci posílat svá stanoviska, jež poté budou využita k dalším jednáním a případně i k právním krokům.