nejdříve mi dovolte se vyjádřit k těm několika věcem, které tady padly v rozpravě a faktických poznámkách.

Víte, já se k některým hloupostem vyjadřovat nechci a nebudu, ale mrzí mě, že ti, kteří tady tak hovoří o zničených kostelích na území toho nebo onoho státu, takhle jasně nemluvili v době, kdy teroristická organizace UCK vydrancovala 424 kostelů na území Kosova a Metochie. To jsem neslyšel. A ve svém projevu mám, a já to řeknu teď hned, válka v Jugoslávii byla válka proti Evropě. Byla to válka proti Evropě, protože ze státu, který tady existoval a fungoval a byl jedním z rozhodujících států, států nezúčastněných, se tady vytvořily malé státy a území muslimského státu na území Evropy. A to bude do budoucna velký problém a my bychom si to měli přiznat. Já nic nemám proti plnění spojeneckých závazků a na přímou otázku na té bezpečnostní konferenci jsem řekl, že ty závazky, včetně finančních, máme plnit, dokud se nedohodneme na tom, že je máme změnit.

A jestliže jsme tedy platným členem nějakého společenství, ať už Evropské unie, nebo NATO, a rozdíl tady je evidentní, tak máme ty závazky, které jsme přijali takovým vstupem, také plnit, anebo se je pokusit jako právoplatný člen měnit. Rozdíl je přeci zásadní. Rozdíl mezi naším vstupem do EU a vstupem do NATO je dán tím, jestli se vstupovalo vůlí občanů, jestli ten vstup byl legitimní. Legitimita vstupu do EU je nezpochybnitelná. A já se netajím tím, jak jsem hlasoval, ale musím respektovat vůli občanů ČR, že většina těch, kteří se účastnili referenda, legitimně rozhodla o našem vstupu do EU, a proto ta legitimita je vysoká, odpovědnost občanů vůči tomu vstupu je také vysoká a také je méně zpochybnitelná než naše účast v jiných seskupeních.

A teď k legitimitě vstupu do Severoatlantické aliance. My jsme přijímali Washingtonskou smlouvu rozhodnutím politických stran v Poslanecké sněmovně v roce 1999 v březnu na nátlak členských států Aliance kvůli tomu, že v této Alianci nejsou státy jako je Švýcarsko nebo Rakousko, a také tam nebudou vážící si své neutrality, a Aliance z Frankfurtu nad Mohanem potřebovala létat přes naše území bombardovat Jugoslávii. Čtrnáct dní po našem vstupu do NATO rozhodnutím Poslanecké sněmovny už přes naše území z toho Frankfurtu létali a bombardovali našeho v podstatě evropského souseda. Já jsem tam byl - 6. dubna poprvé a pak jsem tam byl několikrát. A jestli tady někdo mluví o mrtvých, já jsem měl před tím občanským tribunálem, který založily mnohé politické strany a občanská sdružení v Evropě, právo zastupovat matku, které v bělehradské nemocnici zavraždila bomba NATO. Obhajoval jsem její právo na odškodnění jak v Berlíně, tak v Paříži, tak v Kyjevě. Tenkrát ještě v Kyjevě taková konference probíhat mohla.

A nedivte se mi, že se ptám, kde se vzala legitimita rozhodnutí, které přijal český Parlament k tomu, abychom vstoupili do svazku Washingtonské smlouvy, když žádná z politických stran to ve svém volebním programu v roce 1998 neměla. Pamatujete se, že po roce 1996 jsme měli mimořádné volby po tzv. Klausových balíčcích, kdy se rozpadl státní rozpočet, musely se dělat úpravy a byly vyvolány mimořádné volby. Ano, a pro ty mimořádné volby si najděte, jestli některá z politických stran otevřeně říkala, že chce, aby ČR vstoupila do svazku Washingtonské smlouvy. Nenajdete to tam! Kromě některých vyjádření jednotlivců, kteří kandidovali a spíše neprošli do této Poslanecké sněmovny ve volebním období 1998-2002. A legitimita takového rozhodnutí je vážně ohrožena, a proto jsem rád, že debata je vedena nikoliv výkřiky, promiňte mi, některých, na které nechci reagovat, ale na úrovni toho, jestli máme řešení a jestli je řešením to, co se jmenuje zvyšování napětí.

Já jsem na té bezpečnostní konferenci hovořil o tom, že bezpečnost v Evropě není zajištěna. Pokusím se některé věci, které jsem na té konferenci říkal, tady zopakovat. Nikoliv kvůli tomu, abych si snad ušetřil práci a neměl projev pro dnešní den, ale kvůli tomu, že rozhodnutí Poslanecké sněmovny podle článku 43 je rozhodnutím velmi vážným. Velmi vážným! Také nemůže být přijato prostou většinou, ale kvalifikovanou většinou 101 hlasů. Já rozumím tomu, že většina lidí v této Sněmovně je přesvědčena, že to je jediné řešení, a budou pro to mít legitimní důvody - strachu z toho, že může dojít k vojenskému posunu a že budou obsazeny pobaltské státy. Ale já ten strach tak nevnímám. Já jsem přesvědčen, že my nemůžeme žít v minulých schématech. Já jsem přesvědčen a pan ministr obrany se mi v jedné televizní debatě vysmíval, že žádná konference bezpečnost nezajistí. A já jsem přesvědčen, že v době, kdy se neválčí, je čas na konference a jednání o bezpečnosti v Evropě. A my jsme v tuhle chvíli předsedající země OBSE, tedy předsedající země Helsinského protokolu. Od roku 1975 uplynulo mnoho let. Proč si myslíte, že nemá smysl po tolika letech od roku 1975 konat novou bezpečnostní konferenci, která by se týkala zajištění bezpečnosti evropských států? Ale nebudou ji garantovat jako po roce 1975 Spojené státy americké a Sovětský svaz, protože nejsme v bipolárním světě. Svět se od roku 1989 zásadním způsobem proměnil a my uvažujeme, promiňte mi, ve schématu bipolárního světa! To opravdu jsme tak neschopní vnímat realitu? My nejsme schopni - vy, kteří jste vysokoškolští učitelé, vy, kteří máte velkou zkušenost z firem nebo z politiky, my opravdu nejsme schopni říct, že my v roce 2017 potřebujeme pro budoucnost novou bezpečnostní konferenci, kde budou garantovat ty již pevně zakotvené státy multipolárního světa, to znamená znovu Spojené státy americké, místo Sovětského svazu Ruská federace a Čínská lidová republika, že Evropa nebude válčištěm? My to nechceme? Ono to Estonsko, Lotyšsko, Litva nechce, abychom nebyli válčištěm, aby jejich území nemohlo být místem vojenských operací? Myslíte si, že když tam pošleme vojáky, že se tam válčit nebude?

Kolega Blažek řekl přeci ve svém krátkém projevu docela jasnou věc. Oni když byli sami, tak byli převálcováni. My když jsme byli sami, jsme byli také převálcováni. My jsme přeci na křižovatce cest Evropy a sami se ubránit nemůžeme. My potřebujeme spojenectví a nikoliv spojenectví, které je lidem vnuceno. My potřebujeme spojenectví, které vyplývá z naší potřeby mít bezpečný stát, a bezpečný stát může být dán jenom tím, že bude dobře ochráněna vnější hranice Evropy. A to musí někdo zabezpečovat, ale NATO se tomu zatím vyhýbalo, nechtělo to řešit. Nejdřív docela, promiňte mi, hloupým odkazem, že to není věc Washingtonské smlouvy. K čemu jsme tedy to spojenectví uzavírali? Já se divím, že někoho napadne, že vytvoříme evropskou armádu a že tam budeme dávat - taková situace mezi lidmi ještě není. My jsme schopni jistě společnými silami zajišťovat vnější hranici Evropy a zajišťovat to, že sem nebudou vstupovat ti, kteří ohrožují bezpečnost občanů. Jestli si vážně myslíte, že tady najdete na ulicích tisíce lidí, kteří se bojí hrozby Ruské federace, tak je nenajdete, ale každý druhý vám odpoví, že se bojí hrozby terorismu, každý se bojí toho, že nemůže jít večer bezpečně, promiňte mi, na taneční zábavu nebo na nějaký velký koncert nebo na nějaký festival rockové nebo country hudby nebo něčeho dalšího.

No protože ta vlna terorismu prošla přece celou Evropou. A je jedno, jestli to bylo nejdřív v Paříži, nebo v Londýně, nebo ve Stockholmu, nebo v Německu, nebo v Petrohradě. Ano, celou Evropou. I v té Ruské federaci přece prošly tyhle teroristické útoky. A ti, kteří znásilňovali ženy v Německu, tady v Mnichově nebo v Norimberku, o Silvestru, nebyli ruští vojáci. To byli samozřejmě migranti, které tam Angela Merkelová pozvala. Tak si to tady řekněme na rovinu.

Co nám brání v tom, abychom v rámci jednání NATO, našeho parlamentního shromáždění, to je orgán, začali mluvit o tom, že je potřeba svolat novou bezpečnostní konferenci. Já se zlobím na ministra zahraničních věcí. Jeho vystoupení tady na úvod tohoto tisku bylo podle mého soudu ne nedostatečné, to nebylo jenom na propadnutí, to bylo tak 'já mám jistotu, že to tady odhlasují ti poslanci, tak co bych se namáhal'. To už víc řekl aspoň ministr obrany. Ten aspoň řekl ty technické záležitosti. Ale ministr zahraničních věcí tady měl říct 'ano, ta situace je taková, bezpečnostní ohrožení je v tom a v tom'. A my bychom ho buď přijali nebo nepřijali. Ale já bezpečnostní hodnocení, které je obsaženo v tomto tisku, neberu, jako že je to skutečné bezpečnostní ohrožení nejen České republiky, ale i těch pobaltských států. Já to tak nevnímám. Já chápu spory mezi Ruskou federací, Lotyšskem, Litvou a Estonskem. Já chápu, z čeho vyplývají. To víte, když máte neobčany - a my jsme se neozvali, když tyto tři státy vstupovaly do Evropské unie, že nepřiznaly obyvatelům ruské národnosti občanství toho pobaltského státu. My jsme nic neříkali, nám to bylo jedno. A přitom jsme se tady všichni bili v prsa, že to je prostě ta demokracie, která tady má být, a že od těch principů neustoupíme, když jsme vstoupili do Evropské unie. Ale my jsme od nich ustoupili, nás to nezajímalo.

Když se tady bavíme o Ukrajině, nás najednou nezajímá, co se tam odehrává. Že prezident Porošenko lže do očí na tiskové konferenci a generální tajemník NATO není ani schopen odpovědět, že přece vůbec není pravda, že NATO má jasno, že vstoupí Ukrajina do Washingtonské smlouvy. Nemá v tom jasno. On lže na tiskové konferenci a nic se neděje. My víme, jaké probíhají politické procesy v Kyjevě, a zase říkáme 'ale my jsme tady přijali jaksi asociační dohodu s Ukrajinou', a nedbali jsme na to, že neplní zásadní demokratické principy, o kterých tak mluvíme.

Tak se prosím vás, už nevažme na minulost a uvažujme o tom, že Česká republika jako legitimní - a já právě proto jsem říkal o legitimním vstupu do Washingtonské smlouvy, do aliance - jako legitimní člen toho společenství začne prosazovat něco jiného, než je bývalé schéma bipolárního světa, nám nemůže vystačit. My potřebujeme přece novou bezpečnostní konferenci, která zajistí bezpečnost České republiky, zajistí bezpečnost Litvy, Lotyšska, Estonska, aby tam nemohli vstoupit cizí vojáci, právě tím, že bude garantováno těmi třemi pevnými body multipolárního světa, které jsem pojmenoval - mimo jiné jsou to tři stálí členové Rady bezpečnosti, a my budeme schopni říct 'ano, Praha byla novým místem Helsinek'. My budeme partneři těch tří stálých členů Rady bezpečnosti jako Česká republika. Vy na to nemáte odvahu? Možná ministr zahraničí nemá odvahu. Já bych takovou odvahu měl to navrhnout. Mohli jsme to udělat, minimálně naposledy při zasedání G20. Proč jsme to neudělali jako Česká republika? Proč tam naši zástupci tohle neříkali?

Víte, ta zahleděnost do minulosti přece vůbec nepatří do rozhodování o takových věcech, které nemají nic společného s tím, že my tady budeme rozhodovat mimo náš mandát na dva roky dopředu. Vy víte, že příští poslanci to nezmění? Víte, kolik tady zůstalo z minulého volebního období v roce 2013 poslanců? Třetina. A dvě třetiny poslanců, kteří tady budou, když se vymění stejný počet, mohou rozhodnout úplně jinak. A my je zavážeme k něčemu, co budou těžko měnit. Vy máte tu odvahu, já ne. Já nechci něco takového udělat. Nemám v úmyslu je zavázat. Ale smyslem mého vystoupení je, abychom přece řekli 'tohle není budování příští evropské bezpečnosti, že budeme někam posílat vojáky'.

Dovolte mi, abych se vrátil ale k tomu důvodu, pro který si myslím, že to je špatně. Já jsem na té bezpečnostní konferenci citoval Kristin van Bouchardovou, to je politická analytička z Norska, tedy z členského státu aliance, která říká, že pohled ve srovnání toho názoru členských států NATO a pohled Ruské federace je v podstatě stejný, akorát s opačným znaménkem. Generální tajemník NATO a bývalý americký ministr obrany řekli, že nikdy nebyly ruské vojenské jednotky tak blízko k jednotkám zemí NATO, což je pravda, ale pravda relativní. Protože Ruská federace namítá ve stejném smyslu a ve stejném duchu také zcela oprávněně, že cizí ozbrojené jednotky nestály od doby druhé světové války nikdy tak blízko Petrohradu a Moskvy. Je tomu tak nebo není? Já chápu, že někomu se hrozně líbilo, že Michail Gorbačov při jednání si nenechal podepsat, že se nebude rozšiřovat Severoatlantická aliance, když se zruší Varšavská smlouva. Mimo jiné bývalý ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier ve svých pracech mluvil o tom, že smyslem té zahraniční politiky bylo zrušení obou paktů a vytvoření nové bezpečnostní architektury. Ta doba se promarnila, ale nikdy není pozdě hledat novou bezpečnostní architekturu.

Alexandr Černý připomínal, že vojáci ruské armády cvičí na území Ruské federace. Kdyby cvičily na území Litvy, Lotyšska a Estonska, případně Polska jejich jednotky, myslím si, že by to nezvyšovalo nějak napětí. Problém je ale v tom, že tam přesouvá vojenská aliance Washingtonské smlouvy další jednotky. A samozřejmě to je přece záležitost, která musí u těch ruských vojenských stratégů - a není to žádná obrana cizí mocnosti, to je jenom to, jak mohou uvažovat - a zase budu citovat tu norskou analytičku. Jim prostě nic jiného nezbývá - a Alexandr Černý tady řekl, jaké jsou rozdíly ve vojenské výzbroji - než vzít, že jejich jedinou obranou je jaderná parita. Kde se to ocitáme? Protože nikdo nezpochybňuje, že Spojené státy americké jsou v technologiích, ve vojenských technologiích mnohem dál nejen proti Ruské federaci, ale zejména i vůči státům paktu NATO. To nezpochybňuje nikdo. My už vůbec ne, protože na to v naší armádě nemáme, abychom měli tu nejmodernější technologii. Pamatuji si, když jsme se bavili o nákupu nových nadzvukových letounů, a já jsem dostal takovou připomínku od bývalého ministra národní obrany, abych se zeptal, jestli by nám Ruská federace prodala ty nejmodernější MIGy a Spojené státy americké jestli by nám prodaly nejmodernější nadzvukové letouny. Odpověď tehdejšího náměstka ministra obrany na výboru pro obranu a bezpečnost - tenkrát byl ještě sloučený - byl 'ani jeden stát tuto nejmodernější techniku neprodává'. Logicky. My jsme měli na výběr buď polétavé F16, případně jsme mohli koupit francouzské mirage, anebo jsme skončili u toho, jak jsme skončili, to znamená, máme švédské gripeny.

Takže já jenom podotýkám, že pokud má být tou zárukou bezpečnosti, že nedojde k válečnému konfliktu v Evropě, jen jaderná parita, to znamená vyjádření toho, že kdyby někdo zaútočil na Ruskou federaci, odvetný útok bude takový, že ti, kteří by zaútočili, z toho nebudou mít žádnou výhodu, tak to není přece věc, kterou máme řešit. Není přece naším cílem eskalovat napětí. Naším cílem je zabezpečit bezpečnost a mír v Evropě. Prosím, vydejme se cestou, kterou nám umožňuje naše současné předsednictví v OBSE, vydejme se cestou organizace té bezpečnostní konference a místo vysílání vojáků se pokusme zorganizovat něco, co bude znamenat minimálně na dobu 30 alespoň, nebo 35 let, jako se to podařilo v Helsinkách, zajistit to, že Evropa nebude místem vojenských operací, že se na našem území nebudou střetávat armády cizích států. To přece má smysl. Nikoli to, jestli tady pošleme 300 vojáků do Litvy nebo Lotyšska. A chápu obavy, ale nesdílím to řešení. A ani ho sdílet nemohu, protože je to řešení minulosti, které do budoucna nemůže nic přinést. Nezlobte se na mě. Každý z vás ponese obrovskou odpovědnost, protože Ústava České republiky v článku 43 je poměrně striktní a tvůrci Ústavy moc dobře věděli, že vyslat vojáky do cizí země může znamenat, že se staneme nikoli mírotvorcem, ale okupantem, protože ne všichni nás v té zemi budou vítat, jako se to stalo v Afghánistánu, jako se to stalo v Iráku, jako se to stalo v jiných státech. Protože vždycky, když jde na území jiného suverénního státu, a to i na požádání vlády, byť je legitimní ta vláda, tak ne všichni lidé to přijmou.

Naše odpovědnost je obrovská a já chci svou odpovědnost unést. Proto si myslím, že namísto vysílání vojáků je třeba organizovat konferenci, dokud je mír. Protože kdyby začala válka, tak budeme muset nejdříve sjednávat příměří - některá příměří trvají už 65 let a ještě se mírová smlouva nenašla, a jinde k příměří ani nedospěli a válčí se pořád. A já válku v 21. století opravdu nechci!

Děkuji vám.