Já vlastním většinu jistého domu, ve kterém má menšinový podíl (1/3) moje bláznivá stará tetička. Ačkoliv tam má jen tu třetinu, donedávna jsem jí velkoryse nechával, aby využívala většinu domu, a přimhouřil jsem oči vždy, když si tam začala dělat, co se jí zlíbí. To jsem ovšem ještě netušil, jak jsem si tím naběhnul.

Tetička totiž brzy pochopila, že si tam může dovolit, co si zamane, a začala toho zneužívat. Že systematicky vytvářela nepořádek a rozvěsila po domě své příšerné obrazy, to jsem ještě toleroval. Že mi kradla dříví a křečkovala si jej do skříní, to bych jí taky jakž takž dokázal odpustit. Ovšem poslední dobou si natolik byla jistá, že jí tam všechno projde, až začala provádět skutečná zvěrstva.

Tak například přede mnou zamkla část domu, do které ze zákona musím mít přístup (jsou tam jističe) – a když jsem si ty místnosti silou otevřel, neštítila se na mě zavolat policii. Kromě toho začaly z domu mizet staré rodinné památky. Jednu z těch nejcennějších – starožitné hodiny po mém pradědečkovi – jsem zachránil, když už je měla sbalené a připravené na odvoz do Německa, kde je hodlala prodat.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že musí přijít změna. Tetičce jsem oznámil, že odteď smí v domě dělat jen to, na co má jako menšinový vlastník nárok. Může obývat jen třetinu prostorů a nesmí tam provádět žádné úpravy bez mého svolení. A jestli se jí to nelíbí, může mě dát klidně k soudu, kde ovšem právě ona zcela jistě bude prohrávající stranou.

A proč zde vůbec popisuji tuto zdánlivě banální rodinnou rozepři? Jednoduše proto, že tento princip, který jsem zde popsal, se dá výborně použít na menšiny obecně. Řada problémů s menšinami totiž vzniká právě tehdy, když jsme k nim přehnaně tolerantní a necháváme jim lepší podmínky, než jaké jim přísluší.

Velmi dobře je to vidět u cikánské menšiny. (Upozorňuji, že nechci házet všechny cikány do jednoho pytle, sami si však uvědomme, jaký podíl těch slušných je mezi nimi). Cikáni již dávno přišli na to, že vůbec nemusí pracovat, protože se snadno mohou uživit na sociálních dávkách – a kdo na to upozorňuje, je těmi, kdo prosazují přehnanou toleranci vůči menšinám, okamžitě onálepkován jako rasista. Mnozí z nich toho začali houfně zneužívat a přispěli ke změně pořekadla ,,makám jak barevnej“ na ,,makám jak bílej“.

A něco podobného, jen v daleko horší podobě, můžeme vidět u přistěhovalců v některých zemích severní a západní Evropy. Tito lidé sem přišli kvůli vidině bezpracného života a sociálních dávek – kteroužto vidinu socialisté napříč politickým spektrem uvádějí v praxi. Když připrchlíci zjistili, že mají lepší podmínky než původní obyvatelé, velmi rychle si na to zvykli a začali zkoušet, co si tu všechno mohou dovolit. A bohužel zjistili, že jim tu projde skoro všechno – zejména kvůli tlaku slunkomančů, aby byly zločiny imigrantů tolerovány, protože ,,tito lidé mají za sebou dlouhou a náročnou cestu, tak se nedivte, že jsou tak rozrušení, že páchají zločiny“.

Důsledkem byl prudký nárůst kriminality v místech, kde se ocitlo více připrchlíků. Poslední kapkou bylo hromadné obtěžování a znásilňování žen, které jsme viděli v silvestrovském Kolíně nad Rýnem. A vzhledem k tomu, že i toto uprchlívákům prošlo bez větších potíží (a německá policie naopak nasadila vodní děla na ty, kdo proti vetřelcům protestovali), lze čekat, že tito lidé budou v blízké budoucnosti ještě daleko troufalejší.

A ten samý princip platí i pro řadu dalších rasových, etnických, sexuálních či náboženských menšin. Pokud je pozitivně diskriminujeme vůči většinové společnosti, nemůže to dopadnout jinak, než že se to obrátí proti nám. Jakákoliv menšina musí mít stejná práva a povinnosti jako většinová společnost – a je nepřípustné tolerovat něčí zločiny nebo někomu dávat privilegia jen proto, že přísluší k menšině, ať už je to menšina jakákoliv.

Ostatně, my nepotřebujeme žádné menšiny – naopak ony potřebují nás. Proto si každá z nich musí uvědomit, že je menšinou, a chovat se podle toho. Ať už je to jedna bláznivá bába, obyvatelé cikánské osady nebo imigranti usídlení v některém německém městě.