Ač se mi česká krajina zpravidla velmi líbí, v posledních dnech ve mně nevzbuzuje zrovna radostné pocity, když jí projíždím. Nemine kilometr, aby můj pohled nezavadil o jednolitou plochu invazivní brukvovité rostliny, jejíž depresivní žluť ve mně vzbuzuje mnohé chmurné otázky:
Kolik potravin mohlo být vypěstováno na polích, která jsou nyní obsazena žlutým morem? Kolik motorů by stále fungovalo, pokud by je nezničil řepkový olej? Kolik užitečných věcí bychom si mohli pořídit za peníze, které nám stát bere na daních a používá je na podporu biopaliv?
Na tyhle otázky si ani netroufám najít odpověď, protože nechci, aby řepka kromě české krajiny, motorů a našich peněženek zničila i moje nervy. Napadá mě ale jiná, neméně chmurná, leč neméně důležitá otázka: Proč se to vůbec stalo? Proč se u nás tolik rozmohla biopaliva, když dnes už i malé dítě ví, že žádný pozitivní vliv na přírodu nemají, a když s rozmachem biopaliv většina lidí nesouhlasí?
Samozřejmě na tom nese hlavní vinu Brusel, který se v diktování kvót na biopaliva přímo vyžívá. Ale což o to, tam je to celkem pochopitelné – Brusel nefunguje podle demokratických pravidel, takže voliči nemohou nikterak ovlivnit, co se tam děje. Co mě ale zaráží, je skutečnost, že se řada řepkofilů a dalších rádobyekologických vykrádačů našich peněženek nachází i mezi těmi, které jsme si demokraticky zvolili – a tím nemyslím jen kobligarchu Bureše a jeho ANOfert, nýbrž i mnoho dalších stran – od ČSSD a KDU-ČSL až po klon Zelených s aktuálním marketingovým názvem TOP 09.
A tento problém se zdaleka netýká jen řepky a biopaliv – to je jen jeho součást, jež je v těchto dnech nejviditelnější. Naši volení ústavní činitelé (nebo spíš ničitelé) páchají i mnohé další věci, se kterými se snad ani ti, kdo je volili, nemohou ztotožnit – od zadlužování státu přes likvidaci živnostníků pomocí zrůdností typu EET až po prodávání naší státnosti do Brusele.
Nic z toho přitom nemuselo nastat. Pokud by se voliči v minulých volbách rozhodovali podle skutečných činů politiků a podle jejich motivací, snadno by přišli na to, co jsou tito lidé zač, a zvolili by někoho jiného. Místo toho se ale mnozí voliči řídili jen podle laciných hesel. Bylo pro ně klíčové, že tu bude líp, že dáme zemi do pořádku nebo že tu bude dobře fungující stát. Dali tak mandát těm, kdo nás svými činy přibližují ke stavu, který je pravým opakem těchto hesel.
Doufám proto, že voliči nejpozději do příštích voleb pochopí, že by se spíše než podle prázdných sloganů měli rozhodovat podle toho, čeho jsme se od daných lidí dosud dočkali. Jen tak se můžeme alespoň částečně vymanit ze současného systému. Pokud se však voliči nepoučí, řepkových lánů ani kobligarchů se jen tak nezbavíme.
Vždyť je jedno, jestli zamoříme krajinu řepkou, zničíme živnostníky a necháme náš stát rozpustit v bruselském kotli. Hlavně, že bude líp.
