Desítky let žila Evropa v poklidu a nyní je konfrontována na několika frontách událostmi, na které není připravena a které budí vážné obavy o její budoucnost! Najednou je tu vedle Ukrajiny Islámský stát, Řecko, migrační exploze a reakce evropských lídrů, pokud jsou nějaké, jsou zpožděné, nic neřešící, ba dokonce někdy kontraproduktivní.
Častá otázka zaskočených analytiků a obyčejných lidí zní – „co se to proboha děje, jak je to možné? Proč se to nechalo dojít tak daleko?“ Odpověď je bohužel docela jednoduchá – Evropě chybějí skuteční lídři, chcete-li političtí vůdci, kteří se v kritických dobách ohrožení v historii vždy vynořili. Jen namátkou vzpomenu Winstonna Churchilla, Charlese de Gaula, Helmuta Kohla. Obávám se, že podobné osobnosti, kteří jsou schopni místo jalových proklamací činů se v dnešní době nikde neobjeví.
Hlavními protagonisty současné EU jsou Angela Merkelová, Francois Hollande, David Cameron, a někteří další? Nevím. Odzadu vzato, Cameron reprezentuje povětšinou pouze zájmy Velké Británie a spíš okopává kotníky. Hollande je nevýrazný šedivý politik, byť představitel velké Francie. A Merkelová? Obávám se, že spíše jde o pečlivě pěstovaný mediální imič než o velkou političku, která má skutečné státnické schopnosti. Podobné, jaké měl třeba Helmut Kohl, spolkový kancléř v letech 1982 – 1998, který sjednotil Německo.
Sečteno a podtrženo, současná evropská politická elita v dění posledních událostí zkrátka neobstála a je zodpovědná za současný stav. Jenomže komu, když ji nikdo nevolil a tudíž se nemusí a ani nemá komu zodpovídat. Ptal se nás snad někdo, zda souhlasíme s rozšířením EU o Řecko? Byla to právě Merkelová, která kategoricky bez analýz skutečného stavu vstup Řecka prosazovala. Nebo zajímal někoho názor na politické kroky EU na Ukrajině, či vůči Rusku? Nezajímal, ale jedeme dál. Přestože EU výrazně obchodně po vzájemných sankcích s Ruskem na rozdíl od USA ztrácí, přesto prodloužila sankce do konce ledna příštího roku. Co na tom, že to bude znamenat ztrátu práce pro statisíce lidí. Další příklad, reagovali snad zodpovědní politici včas a účinně na imigrační expanzi prapodivných uprchlíků? A tak bych mohl pokračovat v otázkách k dalším a dalším tématům. Třeba posilování americké vojenské přítomnosti v Evropě atd.
Současný model rozhodování evropských politiků mohl možná s problémy fungovat v dobách relativní pohody a klidné mezinárodní situace, nikoliv však v době eskalace množství velkých konfliktů a nepředvídaných událostí velkého dosahu. Stav, kam dospěla EU mně bohužel začíná připomínat reálnou situaci v někdejším východním bloku. Byly zde trochu jiné mechanismy, ale ten zásadní, podle kterého se určovala rozhodnutí pro celý blok, chcete-li Radu vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), ten byl stejný. Fungoval tak, že se sjeli na jedno místo generální tajemníci komunistických stran jednotlivých členských zemí, jednali a pak přijali rozhodnutí, které bylo jednotné. Rozhodující přitom bylo stanovisko generálního tajemníka KS Sovětského svazu. Nyní to je německá kancléřka s francouzským prezidentem a v pozadí Washington, který pro jistotu odposlouchával jejich telefony. Možná podle hesla „důvěřuj, ale prověřuj“.
Sečteno a podtrženo funguje to tak, že jeden, dva lídři nastolí téma, pak následuje mediální nalejvárna bez možnosti zpětné vazby občanů, tedy voličů a pak se předem připravené rozhodnutí zkrátka schválí. Poté následují oficiální opěvné tóny podporující rozhodnutí, kdyby snad někdo neměl jasno. Jako učebnicový příklad uvedu výrok Karla Schwarzenberga po zabití Kaddáfího a rozbombardování Libye Francií a Anglií za podpory USA, bez mandátu OSN: „Pád režimu Muammara Kaddáfího otevírá novou etapu historie svobodné Libye, která je z mnoha hledisek důležitá pro klidný vývoj a bezpečnost celé oblasti.“ Myslím, že tento blábol netřeba komentovat, ale je třeba říct, že kdo má snad jiný názor a odváží se ho říct, tak je okamžitě nálepkován, dehonestován a zařazen do seznamu odpůrců euroatlantické civilizace (to v lepším případě) a nebo přímo jako Putinův agent.
Ale nic nového pod sluncem. V minulém režimu odpůrce budování socialismu a Moskvy občas zavírali, nyní je s odpůrci budování kapitalismu a Bruselu zacházeno přece jenom humánněji. To ale nic nemění na skutečnosti, že široké masy jsou znovu odtrženy od možnosti podílet se na rozhodování o budoucnosti své a budoucnosti svých dětí.
