i když se musím přiznat, že jsem na konci tohoto týdne docela naštvaná.
Možná tušíte proč. Hlavou mi pořád vrtá reportáž serveru Seznam Zprávy z ostravského domova pro seniory Slunečnice. A to přesto, že celou kauzu znám už skoro měsíc, kdy ji investigativní novináři zpracovali a seznámili mě s ní. Nyní jsem ale konfrontována i s názory a emocemi nahněvaných diváků. Rozumím jim. Anglický spisovatel Jonathan Swift kdysi napsal, že každý si přeje dlouho žít, ale nikdo nechce být starý. Stáří s sebou přináší úbytek sil, nemoci a někdy i bezmoc. Jenže starý člověk není bez citu, nežije uzavřený do svého světa. Pozná bolest, aroganci či zlobu. Jen se jim hůře brání. Často slýcháme, jak se senioři stávají oběťmi šikany a násilí doma nebo ze strany tzv. šmejdů. Ovšem aby s nimi bylo zacházeno jako s onucemi ve veřejných zařízeních, kde jsou vlastně klienty, je prostě šílené. Neohlášená kontrola, kterou jsem do Slunečnice před třemi týdny vyslala, podobná hrůzná zjištění jako reportáž nepřinesla. Přesto budeme s natočeným materiálem pracovat a zajistíme nápravu. Do Ostravy se chystám zajet i osobně – budu mluvit jak s klienty, tak s managementem a personálem. Budu chtít vědět, co se v tomto zařízení změní. Moji situaci komplikuje, že zřizovatelem zodpovědným za domov pro seniory je město Ostrava. A pevně doufám, že město Ostrava i Moravskoslezský kraj se do nápravy pořádně pustí.
Nechci malovat čerta na zeď, ale máme jistotu, že je ve všech podobných zařízeních s lidmi nakládáno důstojně a s citem? Tím víc získává na významu novela zákona o sociálních službách, kterou dokončujeme. Nejde jenom o dělbu pravomocí mezi stát a samosprávy, ale především o vytvoření podmínek pro zaměstnávání kvalifikovaných a empatických profesionálů. Pracovat s druhými lidmi by měli jen ti, co k nim mají úctu. Musí jich být dostatek, aby se péče neodbývala. A za namáhavou práci si pak zaslouží důstojnou odměnu. Měli by místo papírování věnovat maximum svého času a péče o klienty. A samospráva i zařízení potřebují stabilitu financování, aby mohli dobře plánovat. Chtěla bych také, abychom měli pro všechny potřebné dostatek míst a stát vše finančně zvládl utáhnout. A toho chceme dosáhnout naší velkou novelou zákona o sociálních službách.
Další kolo souboje o lepší ohodnocení těch nejhůře placených jsme svedli v pondělí. Zatím bez úspěchu. Tripartita se na růstu minimální mzdy – jako vždy - neshodla. Oříšek proto bude muset ve středu rozlousknout koaliční rada a po ní vláda. MPSV připravilo tři verze navýšení – o 1150, 1350 a 1650 korun. První sumu preferují zaměstnavatelé, třetí odboráři. Sama jsem navrhla zlatou střední cestu, ale kdyby se podařilo uhrát víc, budu jen ráda. Minimální mzdu pobírá asi sto padesát tisíc zaměstnanců. Jsou ale tací, kteří ji převyšují jen těsně, a tací, co ani na ni nedosáhnou. Pan premiér sice argumentuje tím, že aspoň průměrnou mzdu máme vyšší než Slovensko nebo Polsko, avšak zapomíná, že výrazný podíl na výši průměrné mzdy má například ohodnocení špičkových manažerů a dalších osob na vrcholu pyramidy. Nám sociálním demokratům ale jde víc o střed a spodek oné pyramidy. Chceme, aby se dobře, zvlášť v době konjunktury, vedlo všem, co žijí a pracují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Čerstvě se nám podařilo prosadit digitální daň, cílenou zejména na velké nadnárodní hráče, a jsme připraveni předkládat i další návrhy.
Všimla jsem si tu minulý týden otázky, co budou moje děti, až vyrostou, říkat na naši spolupráci s komunisty. K tomu můžu říct jen jedno: komunisté nejsou moje krevní skupina a vadí mi, že se jim nechce podpořit sociální demokracii v rozumných plánech, třeba na změnu daní. Ale žádné jiné, lepší spojence pro menšinovou vládu pan premiér nevyjednal. Pro nás jsou důležité především výsledky vlády. A naše vláda dělá poctivou levicovou politiku! Na to jsme pyšní. Myslím, že i můj syn jednou pochopí, že ze všeho nejdůležitější je, jak zákony usnadňují život lidem, a ne, kdo je schvaluje.
Přeji vám hodně sil do posledního listopadového týdne!
Vaše
Jana Maláčová
