Povídání o tom jak Dostál splnil objednávku opozice
Hodně humbuku, a ještě více písmenek, se napsalo o tom, že advokát Ondřej Dostál dostal předčasný vánoční dáreček. Městský soud v Praze rozhodl v senátě kočírovaném předsedajícím Štěpánem, po otci zvaném Výborný, dne 23. dubna 2020 ve prospěch Dostála.
Soud rozhodl, že některá vydaná opatření nemělo vydávat v době stavu nouze ministerstvo zdravotnictví, ale samotná česká vláda.
Rozhodnutí soudu představuje učebnicový příklad formalismu. Soud nemá nic proti obsahu opatření vydaných ministerstvem zdravotnictví. Jenom to měla vydat jiná instituce. Přijatá opatření soudu nevadí. Chtíč formalismu se naopak vyřádil.
Nikdo mě nemůže podezírat, že jsem fanouškem čapího Babiše. Ale podle mého osobního názoru podaná žaloba byla zbytečná, protože neměla žádný praktický význam. Představuje jenom typický právní terorismus - využil právní (právnický) formalismus, který nezajímá realita, ale jen formálně litera zákonů. Dostál měl štěstí, že senát, který o věci rozhodoval, nebyl příliš inteligentní, aby reagoval na tuto cílenou zlovolnost. Nebo senát šel, aniž mu to můžeme dokázat, na ruku protibabišovské opozici. Co z toho je pravda, ví jenom bůh. Ale i Bůh to ví pouze za předpokladu, že existuje.
V rozsudku, kdy předsedající sudí rekapituloval, co dostal od Dostála na stůl jako žalobu, např. sudí napsal: „…Navrhovatel tvrdí, že je aktivně procesně legitimován k podání návrhu, neboť je napadenými mimořádnými opatřeními zasažen na svých právech. V případě opatření zakazující volný pohyb je tato skutečnost zcela evidentní, neboť navrhovatel nemůže oslavit své narozeniny s příbuznými, vídat se s přáteli, … půjčit si knihy v knihovně, má zakázán přístup na veškerá sportoviště včetně vesnických kurtů (ačkoliv v tomto případě je přenos koronaviru extrémně nepravděpodobný a nadto by se jednalo o kontakt mezi osobami z téže domácnosti)…“
V tomto bodě nelze brát Dostálovu žalobu vůbec vážně, protože tím by dokazoval, že je asociálním tvorem. Neboť v tom případě by vůbec nebral ohled na to, že veškerá vládní opatření byla cílena na to, aby byla minimalizována pandemie v oblasti České republiky. Umíte si představit, kdyby vláda byla liknavá jako v Itálii, Španělsku nebo Velké Británii?
Jsem přesvědčen, že Dostál se snažil ukázat, jak „to“ dělá vláda špatně. Jazyk rozsudku zdá se mi poněkud alibisticky opozičnický alias skrytě proti babišovský, aniž to lze přímo dokázat. Ale toho dojmu se nemohu zbavit, protože z rozsudku doslova čiší potměšilý formalismus.
Ač nejsem právník, zarazilo mě svatoušovské mňoukání, když třeba bylo napsáno v rozsudku, že „Nepřijetí opatření vládou dle krizového zákona, ale ministerstvem zdravotnictví dle zákona o veřejném zdraví, soud považuje také za narušení ústavních garancí dělby moci.“
Kape z toho jed právního formalismu zcela veřejně. Byl přijat nouzový stav, přičemž bylo zcela jasné proč a za jakým účelem. Pokud vláda vydávala v rámci nouzového stavu nějaká nařízení a podnikala řadu praktických kroků, jejich účel byl zřejmý a legitimní. Pokud v rámci vlády bylo ministerstvo zdravotnictví pověřeno vydat opatření, která se ocitla nakonec u soudců v baráku, kde sídlí Městský soud v Praze, bylo to rozhodnutí v rámci jasně směrovaných vládních aktivit ve stavu nouze.
Protože ministři nemohou jít proti duchu vlády, a protože vydání opatření byla zásadní, ze samé podstaty rozhodování vychází, že se na tom shodla vláda a ministerstvo zdravotnictví to publikovalo jako své nařízení.
Proto považuji rozsudek, který vydal Městský soud v Praze, za opovrženíhodný.
Poučení ze soudního vývoje
Kdyby lidé v onom senátu, kteří dostali Dostálův hanopis k přežvýkání, byli rozumní, jeho žalobu by zamítli jako nedůvodnou.
V odůvodnění mohli napsat, že pokud by navrhovatel (Dostál) chtěl bojovat za svou žalobu dál v další instanci či jiným právním způsobem, nelze vyloučit, že uspěje, pokud někdo bude mít jiný právní názor. A proto, aby tato právní třecí plocha zmizela, soudní stolice doporučuje babišovládě, aby nařízení ministerstva zdravotnictví překlopila do rozhodnutí vlády. Tím zmizí po formální stránce předmět sporu. Protože z hlediska praktického, nařízení nebyla proti duchu nouzového stavu.
Nepřímo to připustil samotný rozsudek, když vláda mohla v klidu tu samou směrnici z ministerstva zdravotnictví překlopit do vládního nařízení. Soud jí na to dal čas do pondělka. Soud tím sám sebe usvědčil z formalismu.
