Generální tajemník ústředního výboru českých katolíků kardinál Duka sondoval u premiéra vlády jak si dál zlepšit situaci v prosazování výhodných restitučních kroků. Jeho rozesmátý obličej,který jsme měli možnost vidět v televizi říkal o jeho radosti jak církev za účinného podlézání Nečasovy vlády vydupala s Českým národem, jak si dokonce brousí zuby na pražský hrad! Korunu své nenasytnosti ale nasadil v okamžiku, kdy nevydržel své přetvařování, svou rádoby vlídnou tvář a začal řvát na redaktorku Českého rozhlasu. Je to určitý signál varování: Stane se, co církvím dovolíme. Až půjdeme tento týden k volbám uvědomme si, kdo je proti restitucím, kdo je schopen se v rámci parlamentní a vládní politiky zasadit o zmrazení církevních snah o získání českého státního majetku.

Musí se opět vrátit historický pohled na církev. Katolická církev v Československu, teď již v v České republice vždy představovala politickou organizaci. Katolická církev konzervovala dosavadní typ vlády – habsburskou monarchii. Fara na vesnici byla jakými stranickým výborem, děkanství byl něco jako místní či okresní výbor, biskupství byl krajský výbor katolická strany (církve). Vatikán byl jen jakousi ikonou. Ve skutečnosti církev zajišťovala habsburskou politiku. Vždyť s farami byla spjata základní občanská agenda matrik a navazujících agend.

Majetek tedy nevracíme,ale dáváme díky konzervativní politické straně lhostejné vůči českým zájmům zaštiťující se charitou, protože ztratila moc. A něco maličko se dává i drobným církvím, které vznikly také vlastně jako politické vzdocírkve, protitlaky. K tomu je třeba dodat, že tyto protikatolické církve vznikly až v okamžiku, kdy bylo oficiálně povoleno, aby vznikly. Aniž by byla ale u nás do první republiky narušena politická hegemonie katolické církve.

                                                                                                              Jaroslav Doubrava, senátor PČR