Já jsem velice pozorně poslouchal slova ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka o tom, jak to na tom západním Balkáně vypadá a že je to velmi problematický region. No, je velmi problematický od začátku 90. let, kdy se pod různými vlivy začaly státy západního Balkánu nebo stát západního Balkánu - stabilní - který se jmenoval Jugoslávie, dělit na různé státy a ministátečky, na různé nacionalistické struny se začalo v této bývalé Jugoslávii hrát. Jedním z posledních států, který takto vznikl, byla Černá Hora. Já Černohorcům velice přeji jejich svobodu, ale, dámy a pánové, nebyli jsme trošičku my spoluodpovědní za tu politiku dělení? My dnes chceme, aby byla jednotná Evropa, chceme, aby státy vstupovaly do Evropské unie. Ale tam existoval stát, který byl mnohonárodní, mnohonáboženský, prosperující, patřil k jedněm z nejsilnějších států na světě - Jugoslávie - a přesto jsme podporovali secesi a říkali jsme to, že podporujeme právo na sebeurčení, podporujeme demokratické procesy. Já bych vám chtěl říct, že státy Balkánu za tuto politickou doktrínu zaplatily největší daň, tisíce mrtvých, potoky krve a do dneška velké problémy, které tam jsou. Chtěl bych, aby ta politika, nás, českých politiků, byla politika navazující na myšlenku Tomáše Garrigua Masaryka, který se státy západního Balkánu udržoval ty nejlepší vztahy.
Dámy a pánové, možná, že některé překvapím, já se při hlasování, aby Černá Hora vstoupila do NATO, zdržím a nevyjádřím se.