Události posledních několika dnů a týdnů mě nutí k zamyšlení nad tím, kam naše společnost směřuje. Zdravé sociální cítění jsou nahrazovány levicovým rovnostářstvím a populismem.
Jsou-li občané hendikepováni zdravotními problémy, věkovým omezením aj., nejsou schopni z těchto důvodů pracovat a tedy získat vlastním úsilím finanční prostředky pro zajištění základních životních potřeb, přichází na řadu solidarita a pomoc. To je rozumné sociální cítění. Nemá však nic společného s vizí, kdy je občanům vštěpována zvrácená představa, že mají „nárok“. Nárok na automobil, vlastní byt či dům, nebo jen i nadstandardní bydlení či vlastnictví dalších věcí. To je rovnostářství.
Zaměňování zdravého sociálního cítění za rovnostářství se stává trendem současné doby. Přináší s sebou zákonitě řadu potíží a nevýhod. Musíme se pak ptát, jak dlouho budou pracující, jejichž víra ve spravedlivé ohodnocení velmi utrpí, ochotni tuto politiku platit. Stav, kdy v sociální/rovnostářské sféře začínají chybět prostředky a nikdo se nezamýšlí nad tím, zda není placen zbytečný nadstandard a je nesmyslně zvyšována daňová zátěž pracujících, je dlouhodobě neudržitelný.
Tento týden vláda rozhodla o částečném, cíleném navýšení některých starobních důchodů. Od září začínají platit slevy na jízdném u ČD pro studenty a seniory. Kdo vše zaplatí a odkud budeme muset vzít finanční prostředky? Odpovědi na tyto otázky nikde zveřejněny nejsou a nikdo se už, bohužel, ani neptá. Sleva na jízdném má být dle navrhovatele (ANO) hrazena z některých zrušených či omezených projektů. Jedním z nich je program START pro začínající podnikatele. Ale co dál? Z čeho bude sleva hrazena následně? Má vůbec nějaký smysl?
Důchodce, který není nucen se každodenně vydávat na cesty, tato sleva nikterak „nevytrhne“. Na cestu se vydává obvykle na návštěvu, občas na výlet, ale především ve chvíli, kdy mu skromné finanční prostředky dovolí „vyhodit si z kopýtka“. Není to pomoc, která by zvýšila životní standard lidem, kteří celý život pracovali a nyní jsou mnohdy na pokraji chudoby.
Studenti? Odpusťte, ale v dnešní době, kdy i na podpoře žijící člověk často vlastní chytrý telefon, kdy většina studentů lpí na značkovém oblečení, kvalitních počítačích či telefonech a velmi často cestuje za zábavou (festivaly, koncerty…), mi sleva na jízdném připadá jako, mírně řečeno, populistický krok. Krok, který má přinést volební hlasy, krok, který je posvěcen politikou EU. Tato politika učí mladé lidi, že dotace jsou normální a přinášejí zisk. Jsem potěšen, že vcelku dost studentů se proti poskytování těchto slev vymezuje.
Zastavím se ještě u zvyšování důchodů. Jistě, každá koruna, která je důchodci přidaná a o které si rozhodne sám, zda ji utratí či investuje, je pozitivním krokem. Tato navýšení by ale neměla být řešena (a v předvolebním období obzvláště) jednotlivými a nekoncepčními výkřiky typu: „Přidáme důchodcům tisícovku!“ Tento stav je potřeba řešit mnohem komplexněji, a to důchodovou reformou. Protože i tato politika výkřiků bez hlavy a paty bude mít pouze jepičí život. Již dnes je známým faktem, že bez kompletní důchodové reformy už nebude v roce 2030 z čeho důchody vyplácet. A ve stínu odborníky očekávané (a EU popírané) ekonomické recese k tomu pravděpodobně dojde i daleko dříve. A protože nebude možné přestat důchody vyplácet, opět dojde ke zvyšování daní, nebo zvýšení věku odchodu do důchodu, popřípadě k obojímu.
Závěrem mi, prosím, dovolte jednu poznámku. Média na nás často chrlí srdceryvné životní příběhy lidí, kteří upadli do dluhových pastí a jsou pronásledováni exekutory. Společnost pak následně řeší, jak tyto lidi vrátit zpět do normálního života tak, že jim budou částečně tyto dluhy odpuštěny. Chce je vrátit do života na úrovni rodin, které ale svůj život žijí zodpovědně. A stejně zodpovědně se starají o svůj život, zdraví, majetek i blahobyt, a to výhradně vlastním úsilím a prací. A právě těmto rodinám sebere společnost na daních většinu jimi vydělaných peněz a použije je na dluhy těch nezodpovědných, a protože ani to nestačí, zvýší jim ještě věk odchodu do důchodu. Není to správné a není to fér. A jsme zpět u rovnostářství a levicového populismu. Nejen, že bereme víru v sebe sama lidem, kteří se v tíživé situaci ocitli, ale bereme naprosto všem motivaci pracovat. Zvyšujeme zadlužení státu pro falešné uspokojení nadstandardních potřeb lidí, kteří si takovou „péči“ nijak nezasloužili.
