ta diskuse, která se tady rozvinula, dává podnět skutečně, a teď to říkám bez ironie, kvalitní mnohohodinové diskuse každého z nás. Od regionálních politiků – myslím původem – až po ministerské politiky. Já jsem chtěl v rámci této zprávy se zaměřit, nebo v rámci tohoto sdělení, se zaměřit na to a poukázat, že my nejsme v bodě nula. To není tak, že sdělení Evropské komise Evropskému parlamentu, které vznikalo tedy od roku tedy asi 2014, mluvím o tomto projektu nebo o tomto modelu, který tady mám před sebou. Ale to navazuje samozřejmě na ty předchozí. Protože Evropa vždycky měla nějaké své vize. A jestli tady zmínil pan ministr kohezní fondy, tak my mnozí si pamatujeme kohezní fondy, které předcházely vlastně fondovému a tomu financování a dotacím, které známe od roku 2007, tak předcházely kohezní fondy.
A vlastně politika je co? To je neustálý zápas, z mého pohledu, ne o právo, ale hlavně o spravedlnost v dané zemi něco udělat. A jestli tady tento dokument má název Soudržnost v Evropě do roku 2050, tak to, co tady říkal pan kolega, tedy můj následovník na ministerstvu, tak to je neustálý boj o to, že na ministerstvu po sběru dat, po sběru názorů, nakonec po sběru názorů v Poslanecké sněmovně a v Senátu, se snaží vytvořit nějakou co nejspravedlivější strukturu dotační politiky tak, aby se rozvíjely regiony stejně. Jestli se to daří, nebo nedaří, vidíte na tom, co říká pan předseda Linhart ústy opět předsedy Senátu Vystrčila.
No a vidíme a máme data, a vidíme nejenom to HDP samozřejmě, přepočtené na hlavu v jednotlivých regionech, ale vidíme nakonec výkon jednotlivých regionů. A proti tomu my jsme kdysi, podle mého názoru, udělali jako Česká republika ohromnou chybu, kterou jsme se snažili vyrovnat ve vládě, ve které jsem byl já v roce 2007 až 2009, a to změnit tok fondů. To znamená, z těch 24 programů, které vlastně se vytvořily, se pokusit udělat způsob, který přijalo Polsko nebo Španělsko. Řeknu to jednoduše, ať to není dlouhé, oni si řekli – co rozvíjí ty regiony nebo dává podnět k tomu? Infrastruktura.
To znamená, nejvíc peněz nacpeme do dálnic – a v Polsku je to vidět hodně, máme to za rohem – do sítí, do dálnic, do dopravní infrastruktury. A samozřejmě do internetu. A potom ti podnikatelé, kteří v daném území jsou, tak budou mít stejné řekněme podmínky. To znamená stejně dobrou cestu, jenom trošku dál třeba od centra. A protože se vytvořilo 24 programů, tak se udělalo jistě hodně práce. Stavěly se hotely, přičemž někteří si ten hotel koupili, postavili ho jiní, dostali dotaci, takže s tou spravedlností to bylo velmi komplikované. Zatímco při budování infrastruktury, tak ta spravedlnost je pochopitelně daleko jednodušší, protože je všechny stejná. A my tam jsme založili dost velké problémy, ze kterých se teď snažíme nějakým způsobem vykličkovat.
A co se týká soudržnosti? No ano, ono to je tak, že něco si mohou přát, něco kraje, ale stejně v konečném rozhodnutí je rozhodnutí na parlamentu, jak bude vypadat RUD neboli rozpočtové určení daní. To znamená, jestli je správné, nebo ne? Samozřejmě nezáleží ani nám, ani této chvíli, abychom o tom diskutovali, ale když se podíváte, jak jednotlivé kraje dostávají finanční prostředky, jak dostávají velká města, malá města atd., tak je to věčný boj. A ono to ani jinak nebude.
Jenom ta snaha o to, aby to bylo spravedlivé, tady musí být. A já jsem přesvědčen, že soudržnost v Evropě funguje výborně, když je všem dobře. Jak začne být zle, a viděli jsme to v covidu, tak naráz jsme viděli, jak se jednotlivé země uzavřely a začaly se starat samy o sebe. A začaly pomáhat, až si vyřešily svoje věci. Anebo po nějakém velkém tlaku. A pak bych navázal na jednu věc, kterou tady zmínil pan kolega Vystrčil. Ta záležitost obrany a toho, co nám nabízí, co vidíme teď kolem sebe, co bychom měli dělat, není přece jenom záležitost peněz. My můžeme dávat na obranu 5 %, a ne necelé 2 % nebo 2%, ale my potřebujeme mít taky lidi připravené.
Nakonec vidíme to na Ukrajině. Pokud by neměli nějakým způsobem připravené lidi, tak jenom zbraněmi se nikdo neochrání. A na to my žehráme. My jsme tady zrušili základní vojenskou službu, samozřejmě nemusí být dva roky, ale mohla by být jenom tři čtyři měsíce. Ale nějakým způsobem bychom měli připravit vlastní obyvatelstvo na to, aby, když se něco stane, abychom byli připraveni. A to nejenom na válku, ale samozřejmě na přírodní katastrofy atd. A to neděláme. Proč to neděláme? No protože musíme říct lidem, že budou dělat něco, co není pohodlné. Říct dvacetiletému klukovi, že si teď nebude cestovat po světě nebo dělat prostě to, co chce, ale že bude muset odevzdat, nebo se něco naučit, a odevzdat také část svého času, řekněme ty čtyři pět měsíců, státu a vlasti. No tak to se nikomu nechce.
No a pokud něco neodevzdáme, tak to jednou budeme odevzdávat, i když tedy nebudeme chtít. A budeme to odevzdávat v situaci, která je velmi nekomfortní. A když je někdo silný, byť je menší – my nejsme malí, pozor, my nejsme malý stát. My jsme uprostřed států Evropské unie, co se týká počtu obyvatel. Takže my malí nejsme. Ale když je někdo dobře vybaven, připraven, a především má dobře připraveného obyvatelstvo, tak ten nestojí za to, aby si na něm někdo lámal zuby. A podíváte se na Izrael. Takže to jsou věci, které máme před sebou. A ty cíle, které tady jsou, já skutečně nemluvím v tomto smyslu od věci, tak soudržnost v Evropě bude opravdu dobrá, když každý stát bude připraven, nebude spoléhat jenom na někoho jiného. A pak i forma přerozdělování bude lepší proto, že ty jednotlivé státy budou i na tu diskuzi připraveny daleko lépe, než jsou teď.
Takže já ten materiál v tomto smyslu nerozporuji, protože je to materiál, který míří hodně daleko. Má hodně, řekněme, bohužel balastních slov, to tak bývá. Ale v zásadě není špatný. Ale to, co se týká České republiky, to, co si máme vyhádat a jak máme cílit, to si myslím, že bychom si... To leží někde jinde. A to leží v tom našem rozhodnutí. Takže já děkuji i za ty připomínky nebo jsem rád i těm připomínkám, abychom si je uvědomili. A tu poslední věc, protože pan předseda tady zmínil Gruzii, byli jsme tam spolu a ještě s některými kolegy, ta situace není vůbec tak jednoduchá. Jich je 3,7 milionu, jsou tedy v absolutním diskomfortu. Už co se týká toho...
...té teritoriální, no, škoda, že pan předseda taky nedostal pohlavek. No nevadí.
Přesně, přesně. Aha... No asi bych měl přestoupit do jiného klubu. Tak ta situace je taková, ale ono se to skutečně váže k tomu materiálu, že když stojíte na hranici Gruzie a Jižní Osetie, a tam se to teď děje, tak to uvidíme za pár dní možná, tak tam probíhá referendum, v Jižní Osetii, o tom, kam chtějí patřit. A my, z toho pohledu tady, se díváme na konflikty a na státy v rámci toho našeho prostoru, tedy ještě stále možná těsně evropského nebo už těsně asijského (oni se vidí sice v Evropě), tak je to tak, že my to vidíme tak, že jedni anektují druhé, ale problémy je, že Jižní Osetie, a to říkají představitelé Gruzie, v Jižní Osetii podle nich 85 % obyvatel chce být v Rusku. A v Abcházii, ti nechtějí být vůbec nikde. Ani v Gruzii, ani v Rusku. Takže ty vztahy a tady to věci jsou samozřejmě daleko, daleko složitější. To jenom jako poznámka, ale to víme všichni, že zas tak jednobarevné to ve světě není.
Takže děkuji za ten materiál a hezký den.
