Je zajímavé, že Španělsko se s migrační vlnou před pár lety dokázalo vyrovnat. Řecko a Itálie ne.
Ano, hranice na moři se hlídají hůř než na pevnině, ale to jen znamená, že je na jejich ostrahu potřeba vynaložit více prostředků. Nikdo z členských zemí se nebude bránit zvýšení finančního nebo personálního podílu na střežení vnějších hranic EU. Je možné najmout desítky trajektů a na nich zřídit odbavovací pracoviště.
Skutečně pronásledované nebo přímo válkou ohrožené vpouštět do detenčních zařízení na pevnině k vybavení azylových formalit. Ekonomické migranty po naplnění určitého počtu rovnou odvézt zpět.
Fyzicky zvládnout by se to dalo, kdyby ovšem Evropa měla pud sebezáchovy a pochopila, že žádný stát ani společenství států nemůže přežít, pokud není schopno kontrolovat své teritorium. Připustíme-li, že každý, kdo se má hůř než my, má nárok přicestovat za evropským blahobytem, potom začněme hledat prostor k životu pro nás samé. Všechny totiž Evropa neuživí.
Evropa ovšem, jako obvykle, místo příčin řeší následky. Procházíme už standardním vývojem: nejdříve apel na humanismus a solidaritu, pak zákulisní uplácení – rozuměj nabídka výhod v jiné oblasti, o kterou ta která členská země stojí, – a nakonec vydírání či vyhrožování: zastavíme vám fondy. Jako by přidělování evropských peněz bylo podmíněno nějakou poslušností.
Pamatuji si dobře tyto metody při schvalování Lisabonské smlouvy. Fondy byly na stole také. Přitom je třeba říct, že už v Lisabonské smlouvě je zakotven evropský zmar. Převedla více než čtyři desítky agend do režimu většinového hlasování (čili mimo úplný souhlas všech). Patří k nim také imigrační politika. Je to, jako kdyby sousedé v ulici hlasovali, koho musíte ubytovat ve svém domě. Již první přehlasování Česka, Slovenska a Maďarska v otázce kvót bylo uplatněním Lisabonské smlouvy.
Když se nás 17 senátorů v roce 2009 postavilo Lisabonské smlouvě, byli jsme terčem nevybíravé kritiky, že chceme rozbít EU, vyvést ČR na východ apod.
Zahraniční i domácí reakce už tehdy ukazovaly, že nejsme rovnoprávnými členy EU, protože podle nich nemáme právo říct ne a že EU je vlastně společenstvím povinného souhlasu. Náš boj jsme prohráli a teď sklízíme plody konformity a submisivity většiny naší politické scény.
Už jednou jsme byli přehlasováni a Lisabonská smlouva to umožní znovu. Situace se nezmění, dokud staré členské země nepochopí, že Lisabonská smlouva je dobrá jen pro Německo, možná pro Francii, ale pro zbylou Evropu rozhodně ne. Hlavně nepřinesla to, čím se především argumentovalo, akceschopnost EU.
Naopak, již rok nám EU předvádí neschopnost racionální akce.
Jiří Oberfalzer
člen rozhodčí komise, člen vedení senátního klubu, místostarosta, předseda oblastního sdružení
