Mám v poslední době dojem, že si méně a méně ceníme těžce vydobyté svobody a přikláníme se spíše k úvahám, že by byla lepší vláda silné ruky, anebo věříme nejrůznějším pestrobarevným slibům, které se na naší politické scéně objevují.

17. listopadu jsem byl v Bratislavě. Tam uspořádali velkou připomínkovou akci na sametovou revoluci. Slovenské národní divadlo bylo přeplněné a přemýšlel jsem o tom, proč se v Praze neděje něco obdobného. 

Za příchodem svobody před čtyřiadvaceti lety stála úmorná práce lidí, kteří pro ni riskovali život, nebáli se vězení a vyhazovů z práce. Raději pracovali jako umývači oken, topiči, uklízeči nebo popeláři, než aby zaprodali svou osobní a profesní čest. Možná, že ještě máte doma nějaké písně Karla Kryla, či Jaroslava Hutky. Poslechněte si je a představte si, jak bychom žili, kdyby tady tehdejší režim zůstal dodnes. Taková malá středoevropská Severní Korea.

Je samozřejmě jasné každému, kdo se angažoval v boji za lidská práva, demokracii a právní stát, že tento boj je věčný a neustane po celou dobu existence lidstva a každá generace si bude muset svoji svobodu a demokracii vydobýt sama.