Tedy, buď jsou to, jak se již bývalému prezidentovi Klausovi stává, pouhé kecy, nebo je to míněno vážně a pak je tedy opravdu pro mě otázkou, proč tehdejší premiér Klaus se svým ministrem zahraniční nedomluvil, jakou politiku má dělat a proč si pozdější prezident Klaus nezval ministra zahraničí na kobereček a českou zahraniční politiku s ním neprobral.
Popravdě řečeno myslím, že to je pouhá demagogie, neboť po celou dobu trvání mé funkce jako ministra zahraničí jsme nikdy na politice EU závislí nebyli, ostatně, ještě před tím, než byla podepsána Lisabonská smlouva a její ustanovení vešla v platnost, o žádné společné zahraniční politice Evropské unie nemohlo být ani řeči. A co se týče Německa, spolupracovali jsme někdy hůře někdy lépe, ale že bychom se jejich politikou řídili? V mnoha věcech a stanoviscích jsme naopak měli velmi odlišný názor.
Tedy očividně zde vynadal starý pán Klaus shora z Hanspaulky zejména premiéru Klausovi a také prezidentu Klausovi. To je zajímavý fenomén.
V tomtéž rozhovoru Václav Klaus vytýká ministru zahraničí pochvalu Banderovců. Já ministra zahraničí opravdu důkladně sleduji, ale že bych někde zaznamenal pochvalu Banderovcům, to opravdu ne. Že respektuje postoje hostitelské země je jiná otázka, to ostatně Václav Klaus ve svých funkcích dělal také. Dále ministru zahraničí vytýká setkání s Krymskými Tatary. Rád bych upozornil na to, že tento nešťastný národ byl Stalinem vykázán ze své vlasti a během druhé světové války rozptýlen po celé Sovětské říši. Po rozpadu Sovětského svazu se mohli ti, co to vůbec přežili ještě vrátit a dnes jsou opět, poté, co byl Krym přičleněn k Rusku, ve své původní vlasti utlačováni.
Že se ministr zahraničí České republiky setká s lidmi, jejichž rodiny prožily ty nejhorší osudy během dvacátého století, ho opravdu ctí. Nešťastníkům se člověk nemá vyhýbat, ale podat pomocnou ruku.