Zásadní změnou je nejen zvýšení samotné výše poplatků, ale především jejich rozšíření i na ty občany, kteří nevlastní televizi ani rádio. Nově postačí pouhý přístup k internetu, aby domácnost byla povinna platit za veřejnoprávní služby, které možná nikdy nevyužila a ani využívat nehodlá. Tato změna vyvolává zcela legitimní otázky o spravedlnosti a rovnosti před zákonem. Jaký je smysl veřejné služby, když je její financování vymáháno i na těch, kdo se k ní aktivně nehlásí? Argument, že internet otevírá přístup k online obsahu České televize a rozhlasu, nestačí k ospravedlnění plošného zpoplatnění. Přístup není totéž co spotřeba — a právě toto rozlišení zákon naprosto ignoruje. Znamená to snad, že budeme platit i za to, co nikdy nepoužijeme, jen proto, že bychom teoreticky mohli?

Ještě více rozhořčení budí skutečnost, že ze zákona jsou výslovně vyjmuti uprchlíci z Ukrajiny s dočasnou ochranou. Tento krok je nejen politicky výbušný, ale i symbolicky nešťastný. V době, kdy se od českých občanů očekává vyšší solidarita a ochota financovat stále dražší stát, se vytvářejí výjimky, které v očích veřejnosti budí dojem dvojího metru. Pokud platí, že veřejná služba má být spravedlivě financována všemi, kdo mají k ní přístup, nemělo by být jedno, kdo je zrovna držitelem českého pasu a kdo jen pobývá na našem území. Zákon tímto krokem fakticky rozšiřuje definici veřejnoprávního diváka do absurdní roviny. Platí snad čtenář knihy automaticky poplatek knihovně, jen proto, že má knihy doma? Musí platit za divadlo ten, kdo kolem něj jen projde? Přístup k obsahu nemůže být záminkou k povinnosti platit — jinak se velmi rychle dostaneme do světa, kde stát rozhoduje, co jste "možná" využili, a tudíž musíte zaplatit.

Veřejnoprávní média jsou důležitou součástí demokratického systému, ale jejich financování musí být nastaveno transparentně, spravedlivě a hlavně s respektem k realitě digitálního věku. Vymáhat poplatky plošně jen na základě internetového připojení je nejen technologicky anachronické, ale především morálně neobhajitelné. Tento zákon není reformou, nýbrž dalším příkladem odtržení politické elity od běžného života občanů. Místo aby se hledaly cesty ke zvýšení kvality veřejnoprávního obsahu a dobrovolné důvěry v něj, sáhlo se k nejjednoduššímu nástroji: povinnosti. Povinnosti platit. A to i tehdy, když nechcete, nepotřebujete, nebo nesouhlasíte. A to je velmi nebezpečný precedens.