Nedávno zveřejněné výsledky kontroly Nejvyššího kontrolního úřadu ve státních kulturních institucích zaměřené na ochranu sbírek muzejní povahy odhalily dlouhodobě neřešené problémy. Zjištění úřadu byla ve veřejném prostoru interpretována poněkud jinak a bez vystižení skutečných problémů. Neprávem je vina přisuzována jednotlivým muzeím a muzejním pracovníkům. Hlavní těžiště problémů totiž leží v zastaralé legislativě a nedostatku financí a s tím souvisejícím personálním podstavem.
Stěžejní problém leží v tomto případě v zastaralé legislativě, metodice a v problémech Ministerstva kultury. Hlavní roli hraje výrazný nedostatek pracovníků v oddělení muzeí na MK ČR a také kurátorů a správců sbírek na úrovni jednotlivých sbírkotvorných institucí. Kurátoři mají často jiné povinnosti, a kromě správy sbírek se věnují badatelské, výstavní a publikační činnosti. Kurátoři navíc mnohdy přebrali po roce 1989 sbírkový fond, který byl ve velmi zanedbaném stavu. To je i důvod, proč od roku 2000, kdy se zákonem o ochraně sbírek muzejní povahy přišla povinnost zapisovat předměty do Centrální evidence sbírek, se stále nepodařilo všechny sbírky zapsat. Před institucemi v této době stála povinnost zaevidovat 65 milionů sbírkových předmětů, což dělá 270 tisíc předmětů měsíčně.
Přes opakované požadavky jednotlivých institucí u svých zřizovatelů nedostávají adekvátní prostředky pro personální posílení zejména na odborných pozicích pro aktivní správu sbírek. Mnoho institucí také nemá dostatečné prostory pro řádné uložení sbírek. Tím samým neduhem trpí i MK. Díky neschopnosti zajistit odpovídající výši finančních prostředků MK není schopno poskytnou vyhovující systematickou podporu sbírkotvorným institucím.
Odpovídající péče o sbírky nemá oporu ani v platné legislativě. Ta zaostává za současnými trendy, což přiznalo i samo Ministerstvo kultury ve své Koncepci rozvoje rozvoje muzejnictví na léta 2015-2020. S novelizací zákona se počítalo již k roku 2016, ale dosud jsem v tomto směru nezaznamenala významnější aktivity. Dílčí naději by mohl nést připravovaný zákon o muzeích a galeriích, jehož paragrafové znění je však zatím bohužel v nedohlednu. Metodika je navíc velmi nejednotná. MK sice vydalo třináct metodických pokynů pro nakládání se sbírkami, nicméně ty jsou platné pouze pro jím zřizované instituce. Velká roztříštěnost panuje i v systému evidence. Je užíváno mnoho listinných a elektronických evidencí, portálů, databází a informačních systémů, které ani často nejsou mezi sebou kompatibilní. Vzniká tak velký chaos a zatím není snaha vyřešit ho nějak koncepčně.
Ministr kultury Lubomír Zaorálek na nedávné interpelaci sice uznal těžkou situaci pracovníků jak na MK, tak v regionech i problém nedostatku financí a odborného personálu. Poté však zmínil přípravu na generální inventuru všech sbírkových předmětů. Ve vztahu k poddimenzovanosti lidských zdrojů si při požadavku generální inventury protiřečí – bez odpovídajícího počtu lidí je nemožné ji provést. Navíc v odpovědi na uvedenou interpelaci zmiňoval ministr možnost umístění sbírkových předmětů do nových regionálních muzeí. To je v kontextu nedostatku financí na personální zajištění nelogické. V takovém případě by se přenesla nejen odpovědnost státu na regiony, ale zakládání nových muzeí by vyčerpalo značnou část financí, které by se daly využít právě na posílení personálních kapacit těch stávajících. Přednost by mělo mít především posílení současné sítě sbírkotvorných institucí.
Kulturní dědictví je jen v naší dočasné správě a naší povinností je zachovat jej pro příští generace. To, že v současné době nejsou některé sbírkové předměty vystavené neznamená, že jen tak leží v depozitářích. Jsou předmětem badatelské činnosti, která přináší poznatky o našem světě, historii a s každým novým zjištěním jsou odkrývány mnohé další souvislosti.
