Vývoj mezinárodního měnového systému
Nejen Evropská unie je unií v dnešním světě
Vývoj mezinárodního měnového systému
Úvod
Téma této práce je vývoj mezinárodního měnového systému.Více než všeobecně známým skutečnostem týkajících se brettonwoodského systému, zlatému standardu, bimetalismu a monometalismu se chci věnovat spíše historii celních a měnových unií. V dnešní době je měnová unifikace například Evropy vydávána zejména v tisku za něco neobvyklého a často i nevyzkoušeného. Přitom historii lidstva provázejí celní a měnové unie v dost velkém počtu případů. Neobvyklé nejsou ani v jiných částech světa. Celním a měnovým uniím ve světě se chci též věnovat v této práci. Závěrem se stručně zmíním o Evropské unii a připomenu historii zlatého standardu.
Historie
První formy spolupráce v měnové oblasti se objevují již ve středověku. Hlavním úkolem spolupráce bylo udržení vnitřních peněžních systémů. Nevytvářely se nadnárodní měnové instituce. Snahy o uspořádání mincovních poměrů a vytvoření mincovních unií se objevují již ve středověku. Ve 13. století vznikly mincovní smlouvy mezi městy Bolognou a Ferrarou, mezi Lübeckem a Hamburkem. Ve 14. století byla uzavřena mincovní smlouva mezi trierským a kolínským arcibiskupem. Později vznikla smlouva 4 sasských měst o obsahu stříbra v mincích. V roce 1667 Sasko a Braniborsko se dohodlo na sjednocení měn. Dále se připojily státy v severním Německu. Vznikly dva systémy. Severoněmecká a jihoněmecká oblast. Roku 1834 vznikl Německý mincovní spolek.Vznikla celní unie středního a severního Německa. V roce 1838 vznikla Mnichovská mincovní dohoda. Zahrnula jižní Německo. Drážďanská měnová konvence znamenala propojení jihoněmeckého a severoněmeckého systému. V roce 1837 byla uzavřena mincovní unie mezi jihoněmeckými státy, v roce 1838 mincovní smlouva mezi státy německého celního spolku. V ostatních německých oblastech se projevoval vliv Pruska. Ústřední byly dvě myšlenky: 1) velkoněmecká: spojení všech německých států až po Rumunsko 2) maloněmecká: spojení všech Němců, kromě Němců žijících v Rakousku. V roce 1857 byla uzavřena dohoda Rakouska a Pruska na zavedení společné měny. Dále v roce 1857 vznikl vídeňský mincovní spolek.To znamenalo, že k jihoněmecké mincovní unii se připojilo i Rakousko (Německo - Rakouská měnová unie). Ten si stanovil cíle: k 1. 1. 1859 ve svém oběhu smluvní strany neměly mít nesměnitelné papírové peníze. Rakousku se nepodařilo cíl naplnit. Přistoupení Rakouska k německému celnímu spolku v roce 1857 bylo motivováno snahou získat vůdčí postavení v Německém spolku. Prusko-rakouské střetnutí u Sadové, jako součást Prusko-rakouské války, roku 1866 tyto naděje pohřbilo a nic nestálo v cestě tomu, aby Rakousko unii opustilo. Došlo k tomu v roce 1867. Existovaly také snahy o rozšíření německého celního spolku na středoevropskou celní unii. Tyto snahy se znovu objevily v letech před druhou světovou válkou.
Projekt německo-rakouské celní unie byl tajně vypracován na jaře roku 1931. Byl neplánovaně zveřejněn 21.března 1931. Německá politika se snažila využít hospodářského vlivu k jednostrannému posílení svých pozic ve střední a jihovýchodní Evropě. Nezbytným nástupním prostorem pro tuto oblast bylo Podunají a ovládnutí Rakouska. Plány nejprve hospodářského připoutání Rakouska k Německu byly urychleny panevropskou iniciativou francouzského ministra zahraničí Brianda. Vzápětí byl předložen projekt německo-rakouské celní unie. Německo spatřovalo v Briandových snahách pokus o stabilizaci versailleského systému a obnovu mocenské převahy Francie v Evropě. Vedle oficiálně oznámeného obsahu celní unie, který se týkal jen společné celní politiky obou států, se neoficiálně hovořilo o tom, jak tato celní unie hospodářsky obklíčí Československo a to bude donuceno se k této unii připojit. S Maďarskem jako členem počítal plán automaticky, za ním měly následovat státy Malé dohody: Jugoslávie a Rumunsko. Poté se měly prohloubit vztahy k baltským státům. To by vedlo k obklíčení Polska. K zamezení vzniku celní unie použili odpůrci unie finančního a politického tlaku na Rakousko. Francouzi mu poskytli půjčku na sanaci měny a soudní dvůr v Haagu rozhodl, že není slučitelná s existujícími mezinárodními smlouvami. Rozhodnutí soudu se opíralo o Ženevský protokol z roku 1922 o finanční rekonstrukci Rakouska, který zakazoval jakákoliv opatření omezující ekonomickou nezávislost Rakouska.
V přechozím textu uvedené události byly motivovány také snahami o politické sjednocení Němců. V dalším textu se podíváme jak sjednocení probíhalo z hlediska financí. Během 1. pol.19.stol se zformoval nový typ ekonomického režimu, celní unie. Celní unie je sdružení států, které se dohodly na omezení vzájemných obchodních bariér a zároveň uplatňují společné celní sazby vůči třetím zemím. Příklady celních unií jsou následující: Celní unie EU-Turecko, Jihoafrická celní unie, Celní unie Česká republika Slovensko (1993-2004).
Mezinárodní ekonomická uskupení začala vznikat na území Německého spolku. První celní unie vznikla po Vídeňském kongresu Byla to Bavorsko-Wurtemberská celní unie 1828-1833, která zavedla systém společných celních tarifů dále Středoněmecká obchodní unie 1828-1931. Z Pruské iniciativy vznikly roce 1834 Německý celní spolek, ten vytvořil ekonomickou základnu pro politické sjednocení Německa. Německý celní spolek navázal na činnost celní unie mezi Pruskem a Hesenskem-Darmstadtem (1828). Roku 1834 vznikl Daňový spolek ze států, které stály mimo Německý celní spolek (Hannoversko, Brunšvicko, Oldenbursko) a vytvořil celní unii se společnými celními tarify a společnou celní administrativu. Roku 1838 vznikla Německá měnová unie, která vytvořila základ fixních měnových vztahů mezi severoněmeckou a jihoněmeckou měnovou oblastí. V roce 1838 většina z 38 knížectví a 4 svobodná města si vybraly jednu ze dvou měn - Thales (tolar) nebo gulden (zlatý). To výrazně snížilo transakční náklady omezením dosud používaných různých německých i cizích mincí. V roce 1846 byla ustavena Pruská banka, která se stala dominantní emisní bankou. K německé politické unii dochází v roce 1876. K tomuto datu se Pruská banka přeměnila na Reichsbank a papírové peníze vydávané jednotlivými státy byly oficiálně staženy z oběhu. Měnová unifikace začala politickou unií, ale byla dotvořena až po vytvoření samostatného státu (politická unie). V 19. století vznikly tři národní měnové unie jakožto důsledek budování politicky jednotného Švýcarska, Itálie a Německa. Ve všech třech státech se sjednocení na národním základě pomocí finančních nástrojů podařilo. Roku 1847 vznikla Moldavsko-Valašská celní unie, jejíž institucionalizace a úspěchy v ekonomicko-politické oblasti vedly ke vzniku Rumunska 1878. Zde se též došlo ke sjednocení.
V textu výše uvedeném byly zmíněny snahy o rozšíření německého celního spolku na celeoevropský celní spolek. V té době měla podobné snahy také Francie. Latinská měnová unie měla sloužit Francii k zachování bimetalismu a v 60. letech 19. století se ji neúspěšně pokusila rozšířit na Evropskou měnovou unii. Přechod většiny nejen evropských zemí na zlatý standard v 70. letech 19. století znamenal vznik prakticky celosvětové měnové unie. První světová válka přinesla zánik nejen Latinské a Skandinávské měnové unie, ale i zlatého standardu, který nahradila emise nekrytých papírových peněz. Po roce 1925 byl zlatý standard obnoven v podobě standardu zlaté směny. Velká hospodářská krize znamenala jeho definitivní zánik.
Před první světovou válkou vzniklo více měnových unií. Rakousko a Maďarsko byly v mnoha směrech samostatné.Měly společnou zahraniční politiku, armádu, panovníka a měnu. Měnová unie zanikla společně se zánikem Rakouska - Uherska. Skandinávská měnová unie byla měnová unie mezi Švédskem a Dánskem (součástí Dánska je též Grónsko) od roku 1873. Bývá nazývána bankovková unie. Norsko, které bylo sice v personální unii se Švédskem, ale zároveň mělo plnou vnitřní autonomii, se rozhodlo do unie nevstupit. V roce 1875 se stalo třetím členem. Cílem bylo vytvořit ekonomickou, kulturní a politickou unii. V roce 1905 personální unie mezi Norskem a Švédskem zanikla (v roce 1905 zanikla též personální unie Dánska se Švédskem), měnová unie ale pokračovala dál. Měnová unie zanikla během první světové války, když v roce 1914 Švédsko vypovědělo závazek dodržovat pevný směnný kurz mezi měnami ostatních zúčastněných států. Ve skandinávii se sjednocení nepodařilo. Kromě toho stranou zůstalo Finsko, které bylo do roku 1918 spojeno personální unií s Ruskem.
Taktéž po druhé světové válce vznikají unie. V roce 1944 se rozhodly Belgie, Holandsko a Lucembursko (exilové vlády) integrovat v celní unii s názvem Benelux. Dne 17. 3. 1948 vstoupila dohoda o vytvoření Beneluxu v platnost. Základním cílem vytvoření celní unie byla podpora rozvoje vzájemného obchodu a větší vzájemná integrace jednotlivých ekonomik členských států. Do doby než byla postupně vytvořena jednotlivá společenství a následně v rámci Evropských společenství v roce 1968 celní unie, měly země Beneluxu vlastní celní sazebník. Vytvořením celní unie v rámci Evropských společenství (ES) převzaly celní sazebník ES. Generální sekretariát celní unie sídlí v Bruselu. V rámci Beneluxu spolu udržují specifický svazek Belgie s Lucemburskem. Tyto dvě země spolu vytvářejí hospodářskou unii. Belgicko - lucemburská měnová unie zanikla začleněním do Evropské měnové unie. Lucemburský frank byl fixován na belgický frank v poměru 1:1, od roku 1981 se stal belgický frank legálním platidlem v Lucemburgu, ale nikoliv opačně. V čele měnové unie byla belgická centrální banka.
Historie Belgicko-lucemburské ekonomické unie bude stručně rozvedena. Smlouva o založení ekonomické unie byla podepsána 25. července 1921, platná byla až v roce 1922 po ratifikaci smlouvy lucemburskou poslaneckou sněmovnou. Původní smlouva byla podepsána na 50 let, v roce 1972 prodloužena o 10 let, další desetileté pokračování spolupráce bylo dohodnuto i v letech 1982 a 1992. Dne 18. prosince 2002 byla podepsána nová smlouva mezi Belgií a Lucemburskem. Přestože mnoho původních cílů unie dnes patří do kompetence Evropské unie, snaží se prohlubovat vzájemnou spolupráci zúčastněných zemí. Měnová unie trvala od roku 1922 do 1999 (s výjimkou období 1935-1944).
Od roku 1707 známe také Britskou měnovou unii skládající se z Anglie, Skotska, Walesu a Severního Irska. Její existenci si mnoho lidí neuvědomuje. Zapomenuta je také měnová unie z počátků Spojených států. Historie zná měnovou unii mezi Francií, Monakem a Andorrou používající francouzský frank a měnovou unii mezi Spojeným královstvím a Irskem používající britskou libru. Obě posledně uvedené unie již zanikly.
Současnost
V dnešní době existuje ve světě prakticky několik měnových unií. Jsou to následující.
Americký dolar používá několik nezávislých států i závislých území: Palau, Mikronésie, Marshallovy ostrovy, Salvador, Východní Timor, Ekvádor, Panama, Britské Panenské ostrovy, Turks a Caicos, Americká Samoa, Portoriko, Americké Panenské ostrovy, Guam, Severní Mariany. Arménský dram je platidlem jak v Arménii, tak i na území Náhorního Karabachu na území Ázerbajdžánu. Australský dolar kromě Austrálie a jejích závislých území používají i nezávislé státy Nauru, Tuvalu a Kiribati. Brunejský dolar a Singapurský dolar lze používat v obou státech - Bruneji a Singapuru. Indická rupie je platidlem Indie, ale zároveň je jednou ze dvou oficiálních měn Bhútánu. Novozélandský dolar používá Nový Zéland (a jeho závislá území Cookovy ostrovy, Niue a Tokelau) a Pitcairnovy ostrovy, které jsou zámořské území Spojeného království. Ruský rubl kromě Ruska využívají i dva nezávislé státy na území Gruzie - Jižní Osetie a Abcházie. Jihoafrický rand je používán ve 4 afrických státech - Jihoafrické republice, Namibii, Lesothu a Svazijsku. Švýcarský frank je platidlem Švýcarska a Lichtenštejnska. Turecká lira je používána Tureckem společně se Severním Kyprem, což je nezávislý stát, který kromě Turecka žádný jiný stát neuznává. Izraelský šekel a Jordánský dinár kromě toho, že jsou platidly ve svých zemích (Izrael a Jordánsko), jsou souběžně i platidly Palestinské autonomie.
Východokaribský dolar je měnou šesti nezávislých států a dvou britských zámořských teritorií ve východním Karibiku v oblasti Malých Antil, které vytvořily měnovou unii: Antigua a Barbuda, Dominika, Grenada, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny, Anguilla, Montserrat. Zúčastněné ostrovy jsou členy Organizace východokaribských států - OECS (anglicky Organisation of Eastern Caribbean States). Jediným členem této skupiny, který nepoužívá společnou měnu, jsou Britské Panenské ostrovy. Toto zámořské britské území používá americký dolar. Další mezinárodní organizací v tomto regionu je Karibské společenství - CARICOM (Caribbean Community). Všechny státy východokaribské měnové unie spolupracují i v rámci této organizace buď jako plnohodnotné členské státy, nebo jako přidružený stát. Všechny státy této měnové unie byly mezi roky 1958 a 1962 součástí státu Západoindická federace. Východokaribský dolar je od roku 1976 pevně navázán na americký dolar, který je jako druhá měna používán.
V následujícím textu uvedu možné budoucí měnové unie. Západoafrická měnová unie - v roce 2009 měly státy Nigérie, Ghana, Gambie, Guinea a Sierra Leone nahradit své národní měny měnou eco. Dalším možným členem je Libérie. Východoafrická měnová unie - Keňa, Tanzanie a Uganda, Rwanda a Burundi měly v plánu v roce 2010 zavést společnou měnu. Severoamerická měnová unie - USA, Kanada a Mexiko a jejich potenciální společná měna Amero. Jihoamerická měnová unie - 12 států Jižní Ameriky spojených do Unie jihoamerických národů. Měnová unie mezi státy v Perském zálivu - Saúdská Arábie, Kuvajt, Bahrajn, Katar. Společná měna měla vzniknout v roce 2010. Dosud se tak nestalo. Jméno měny má být khaleeji.
Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu nebo také Rada pro spolupráci zemí v oblasti Perského zálivu známá také jako Rada Zálivu či Rada pro spolupráci v zálivu je ekonomicko-politická unie, jež tvoří šest arabských států, které mají přístup k Perskému zálivu. Členskými státy jsou Kuvajt, Saudská Arábie, Katar, Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Omán. Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu byla založena z iniciativy Saudské Arábie, která přesvědčila ostatní státy ke spolupráci. K podepsání dohody o vytvoření GCC došlo 25. května 1981 v Rijádu v Saudské Arábii. Všech šest států Zálivu spojuje několik prvků, které se objevují i v základním dokumentu GCC. Cíle jsou ekonomická spolupráce a rozvoj, snaha o sjednocení arabských států a spolupráce s ostatními zeměmi světa. O vstup usiluje Jemen. K připojení by mohlo dojít roku 2016. Při svém založení byla GCC chápána jako první krok pro společnou integraci arabských zemí. Zaměřuje se především na postupné snižování tarifů ve vzájemném obchodě, vytváření různých obchodních standardů. Ke dni 1.1.2003 byla spuštěna celní unie. Společná měna měla být zavedena do roku 2010.
CFA frank je měna, kterou používá 12 bývalých francouzských afrických kolonií, ale také Guinea-Bissau (bývalá kolonie Portugalska) a Rovníková Guinea (bývalá španělská kolonie), které společně tvoří měnovou unii. Měna je pevně navázána na euro. CFA do roku 1958 znamenalo Colonies françaises d'Afrique (Francouzské kolonie v Africe), poté Communauté française d'Afrique (Francouzské africké společenství – francouzská obdoba Commonwealthu). Má dva významy:
Západoafrický CFA frank (XOF), ve kterém CFA znamená Communauté financière d'Afrique. Vydává ho BCEAO (Banque Centrale des États de l'Afrique de l'Ouest, „Centrální banka západoafrických států“), která sídlí v Dakaru v Senegalu, pro 8 států UEMOA (Union Économique et Monétaire Ouest Africaine, „Západoafrická měnová a ekonomická unie“): Benin, Burkina Faso, Guinea-Bissau, Pobřeží slonoviny, Mali, Niger, Senegal, Togo. Středoafrický CFA frank (XAF), ve kterém CFA znamená Coopération financière en Afrique centrale. Vydává ho BEAC (Banque des États de l'Afrique Centrale, „Banka středoafrických států“), která sídlí v Yaoundé v Kamerunu, pro 6 států CEMAC (Communauté Économique et Monétaire de l'Afrique Centrale, tj. „Středoafrické měnové a ekonomické společenství“): Čad, Gabon, Kamerun, Republika Kongo, Rovníková Guinea, Středoafrická republika.
Myšlenka společného trhu a federace ve východní Africe není nová. Již za britské koloniální správy vznikla východoafrická celní a měnová unie za účasti Keni, Ugandy, Tanganiky a Zanzibaru. Po vyhlášení nezávislosti v letech 1961-1963 četní politici těchto zemí usilovali o to, aby se unie vyvinula v politickou federaci. Po vyhlášení nezávislosti se vedoucí politici na východoafrické federaci nedohodli a státy se vydaly samostatnou cestou. Konference, která se v srpnu 2007 konala v severotanzanském městě Arusha, se zúčastnili představitelé členských států Východoafrického společenství - regionální organizace sdružující Tanzanii, Keňu, Ugandu, Rwandu a Burundi. Nejvyšší představitelé pěti východoafrických států rozhodli, že do roku 2012 má být vytvořen společný trh a zavedena společná měna zemí Východoafrického společenství (EAC). Společný trh umožní volný oběh zboží a pohyb lidí uvnitř celé oblasti. V zájmu toho bude v pěti členských zemích zaveden jeden společný pas. Od ledna 2005 funguje celní unie Keni, Ugandy a Tanzanie.
V roce 1995 nahradila Hospodářské společenství západní Afriky (CEAO) a Západoafrickou měnovou unii (1955) Západoafrická ekonomická a měnová unie. Hospodářské společenství západní Afriky bylo založeno v roce 1970 v návaznosti na reorganizaci Hospodářské celní unie západoafrických států (UDEAO).
Jihoafrická celní unie (JACU) hraje významnou úlohu v hospodářské spolupráci zemí jižní Afriky. JACU byla založená v roce 1969. Snahy o společný celní prostor je možno sledovat již v roce 1910. JACU má v současné době 5 členů: Jihoafrická republika, Namibie, Botswana, Lesotho, Svazijsko. V roce 1996 Jihoafrické rozvojové společenství rozhodlo vytvořit zónu volného obchodu zahrnující JACU a všechny zbývající členské státy. Toto se splnit nepodařilo.
Evropská unie
Evropská unie je politická a ekonomická unie, kterou od posledního rozšíření v roce 2007 tvoří 27 evropských států. Její součástí jsou zámořská území: Francie – Guadeloupe, Francouzská Guyana, Martinik, Réunion, Saint-Martin, Saint-Barthélemy, Španělsko - Kanárské ostrovy, Ceuta, Melilla, Portugalsko – Azory, Madeira. Vznikla v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva, která navazovala na evropský integrační proces, který probíhal od padesátých let. Cílem je vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie, podpora rozvoje a růstu hospodářství, zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a zlepšování životní úrovně a kvality životního prostředí. K zabezpečení těchto cílů slouží čtyři základní svobody vnitřního trhu: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a dále společné politiky Evropské unie například v oblastech hospodářské soutěže, společné vnější obchodní politiky a zemědělství.
Standard zlaté mince
Byl zaváděn v 70. letech 19. století. Je charakteristický volnou ražbou zlatých mincí, směnitelností ostatních druhů peněz za zlato a volný dovoz a vývoz zlata.V době první světové války byly zlaté mince staženy z oběhu. Směnitelnost bankovek za zlato byla zastavena. Státy tiskly nekryté státovky. Po válce byly snahy k návratu tohoto systému. Zaveden byl standard zlatého slitku. Umožňoval směnitelnost bankovek za zlato ve slitcích o váze více než 12kg. Také byl zaveden standard zlaté devizy. Umožňoval směnitelnost národních měn za devizy, které byly směnitelné za zlato. V době krize 30.let a v období druhé světové války došlo k opuštění vazby peněz na zlato. V roce 1944 proběhla konference v Bretton Woods. V jeho průběhu byl založen Mezinárodní měnový fond. Účastníci konference se shodli na návrhu mezinárodního měnového systému založeného na pevných devizových kurzech. Země mezinárodního měnového fondu musely vyjadřovat paritu své měny ve zlatě nebo v amerických dolarech. Fungování systému bylo značně závislé na dolaru. Objevily se v souvislosti s hospodářským vývojem tlaky na znehodnocení kurzu dolaru. Devalvace dolaru byla z různých důvodů nepřijatelná. Hlavně se země obávaly rozpadu systému. Proto byl vytvořen tzv. zlatý pool - fond jehož úkolem bylo intervenovat na Londýnském zlatém trhu tak, aby byla zachována cena zlata.V roce 1968 byl zlatý pool zrušen. Byl zaveden dvojí trh zlata.oficiální pro ústřední měnové instituce za úřední cenu a volný trh pro ostatní za tržní cenu.V srpnu 1971 byla zrušena směnitelnost dolaru za zlato. Zanikl tak dvojí trh zlata. Postupně se rozpadal bretton-woodský systém a země přecházely na systém volně pohyblivých devizových kurzů. V roce 1976 byla konference v Kingstonu legalizoval se systém volně pohyblivých devizových kurzů byly omezeny peněžní funkce zlata. Byly nahrazeny systémem zvláštních práv čerpání. Systém je označován jako Jamajský měnový systém.
Trendy
Cílem měnové spolupráce je omezení krizí a rozvoj obchodu. Proto bude měnová spolupráce dále pokračovat a bude posilována. V rámci Evropské unie se pravděpodobně bude rozšiřovat eurozóna. Do Evropské unie pravděpodobně vstoupí Turecko a některé další státy. V Africe existují plány na vytvoření Africké unie. Dle některých zdrojů cílem integračních snah ve světě je vytvoření celosvětové unie a vznik jediné světové měny. Dle mínění některých autorů v době zlatého standardu již svět v měnovou unii propojen byl. V současné době probíhají diskuse o nahrazení dolaru jako světové rezervní měny jinou měnou, například eurem. Nebo vytvoření nové umělé měny. Omezeně jsou diskutovány návrhy na návrat k modifikovanému zlatému standardu.
