prosím, přijměte moji omluvu za to, že dnes opět otevírám problematiku tlakových lahví. Ale po určitých reakcích, nebo řekl bych i bouřlivých reakcích na pozměňovací návrh našeho kolegy, pana senátora Voseckého, se vlastně otevřel svým způsobem zajímavý, ale zároveň palčivý problém, který, jak bych řekl a jak jsem vycítil, pálí všechny zájmové skupiny kolem obchodu s propan-butanem. A mě tak do jisté míry ta otázka, která se otevřela a kterou pan senátor otevřel, připomíná takové jako šalamounské rozhodování o sporu dvou matek, které se přou o to, komu patří vlastně to dítě. Akorát že na tu naší realitu bychom mohli říct, nebo alespoň tak jak já to cítím, jak já to vnímám, že jde o spor, komu vlastně patří ty propan-butanové lahve, kdo se o ně má starat, kdo za ně nese odpovědnost, a tudíž kdo je má nebo kdo by je měl nebo kdo je může plnit.
Možná bychom si mohli myslet, že na tu první otázku, komu ty lahve v skutečnosti patří, tak může být snadná odpověď, že jo? Protože řekli bychom si, že dnes je poměrně jasné, co komu patří. Ale ono to tak úplně není. A také především proto, že se to týká tak trochu privatizace, a to jsou vždycky trochu problémy. A já, dříve, než se budu tou otázkou podrobněji zabývat, a slibuji, že nebudu moc dlouhý, tak myslím, že je třeba říci, že v tom byznyse s propan-butanem, alespoň tak jak jsem to pochopil, se z hlediska vlastnictví těch lahví vyskytují dvě základní skupiny těch tlakových lahví na propan-butan.
Jedny, které bychom mohli nazvat předprivatizační lahve, a poprivatizační lahve. Ty předprivatizační lahve, abych to ozřejmil, a možná asi to víte a omlouvám se, pokud nosím dříví do lesa, tak jsou ty lahve, které prostě fungovaly před rokem 1993. A potom tedy došlo k privatizaci a nějakým způsobem byly převedeny na ty, kteří zprivatizovali ten byznys. A ty poprivatizační lahve, tak to jsou ty lahve, které už si pořídili majitelé, nebo respektive ti aktéři sami tedy po privatizaci. Ty předprivatizační lahve je možné rozdělit na malé lahve, o nichž nejsou spory, co se týká vlastnictví, a pak na ty větší lahve, zhruba na 5 kg a více, jež jsou předmětem sporu. A to jste možná mohli vyčíst i v těch e-mailech, které jste dostali.
Takže máme tady dvě strany sporu. Ty velké plnírny, které privatizovaly ty podniky, a ty reprezentuje Česká asociace LPG. A řekl bych, a když tak mě opravte, malé plnírny, které reprezentuje Český svaz plníren propan-butanových lahví. My jsme dostali také dopis od této asociace nebo tohoto svazu. No a co se děje? První strana sporu, ty velké plnírny, tvrdí, že ty velké předprivatizační lahve jsou v jejich vlastnictví, že je zprivatizovali, neboť je zakoupili během té privatizace.
A některé z nich to se snaží dokládat smlouvami a takto i argumentovaly. Tvrdí, že jsou jejich vlastníky. Ta druhá strana sporu, to jsou ty malé plnírny, takto bych je nazval, omlouvám se, pokud by se cítily nějak dotčeny, ale ty malé plnírny přichází s konceptem, že ty lahve předprivatizační jsou ve vlastnictví spotřebitele, možná s trochou nadsázky lze tvrdit, že jsou ve vlastnictví chataře, pana Vopičky, který si tu láhev koupil s náplní.
Příznačnou charakteristikou toho sporu, možná jste si toho také všimli, je, že jedna strana o té druhé tvrdí, že lže, že podává nám jako senátorům nepřesné informace, jedna strana se odvolává na judikaturu soudu z roku 1999, druhá strana argumentuje zase judikaturou pozdější, z roku 2016, myslím. Věřím, že to takto je, kdyby to bylo jiné datum, omlouvám se. Ale ta podstata je taková, že jsou dvě judikatury, na to se každá strana odvolává. Myslím, že tento spor by nás nemusel zajímat, mohli bychom ho možná s klidným svědomím přenechat soudům, ať rozhodnou, jenže domnívám se, že ten problém se prohlubuje ve chvíli, kdy stát výslovně ukládá zákonem vlastníkovi lahví, těch plynových lahví, povinnost se o takové lahve starat. Vlastník má povinnost provádět tlakové zkoušky a další úkony podle platných předpisů. Předpokládám, aspoň tak to chápu, že je tak tomu proto, že se nejedná o lahve od piva, ale o skutečně tlakové nádoby, které mohou být v případě výbuchu velmi nebezpečné, proto je třeba nějakým způsobem, aby byl zřetelný i ten vlastník, kdo za to má zodpovědnost. Samozřejmě k tomu připadají i ti, co to plní.
Jenomže ten spor dál pokračuje. První strana tvrdí, že se o své lahve stará, že investuje do nich nemalé prostředky, že je udržuje v provozu a v takovém technickém stavu, aby nebyly ty lahve nebezpečné. Tím si činí i nárok na to, aby lahve v jejím vlastnictví mohly být plněny pouze subjektem, pouze jimi nebo subjektem, kterému dají souhlas. Láhev je moje, já se o ni starám, může ji plnit ten, komu já dám souhlas. Ta druhá strana pak tvrdí, že, jelikož lahve vlastní ten spotřebitel, jak jsem to pochopil, ten koncový spotřebitel, to je pan Vopička, že je může plnit dle libosti kdokoliv, kdo k tomu plnění má oprávnění, nemusí vlastnit tu láhev. Přiznám se, že nevím, co je správně. Ale v tento okamžik vstupuje na scénu ten návrh našeho kolegy, pana senátora Voseckého, který svým pozměňovacím návrhem se snaží, myslím, chvályhodně situaci řešit. Řeší ji tak, že nutnost toho souhlasu vlastníka s plněním těch tlakových lahví vlastně ruší. Pan senátor tím návrhem tu povinnost ruší.
Vzhledem k tomu, že tento návrh, který je předložen, nezrušuje ten pojem toho vlastnictví těch nádob jako takové, znamená to, že podle těch platných zákonů, aspoň tak jak to vnímám já, zůstane tomu vlastníkovi té tlakové nádoby povinnost se o lahve dál starat a financovat jejich údržbu, ale ztrácí možnost ovlivňovat to, kdo bude ty lahve plnit.
Tomu konceptu se nijak nebráním, ale kdybychom ho přijali, kdybychom přijali tento koncept těch malých plníren, to, že vlastník takových lahví je spotřebitel, museli bychom se podle mého názoru řádně vypořádat s různými námitkami a s vážnými námitkami. První námitka, to by byla námitka těch velkých plníren, že ty privatizované lahve jsou skutečně jejich majetkem. Jak ony k tomu přijdou, když jim zůstává povinnost se o ně starat? Ty ostatní je mohou používat. Je to vlastně taková sdílená ekonomika těch lahví, ale v podstatě ten majitel, ať jsou to velcí nebo ne, tak má povinnost se o ně starat. Tou druhou námitkou je, že by se o ty lahve měl starat vlastník, tedy spotřebitel. To znamená, že všechny zkoušky a údržby by měl provádět ten pan Vopička. Myslím, že jistě uznáte, že ten požadavek je nerealizovatelný, že by si Marek Hilšer koupil láhev, vlastně ji vlastnil, tím pádem by se podle toho zákona o ni měl starat. Tak, aby splňovala ty požadavky. To si myslím, že není možné, i když koncept je to zajímavý.
Další námitka se týká logicky těch poprivatizačních lahví, to jsou ty lahve, které si koupil kdokoli, jakýkoli majitel, ať už velká nebo malá plnírna si je koupila, tyto lahve jsou už dnes zřetelně označeny. Takže to vlastnictví se dá na rozdíl od těch předprivatizačních lahví dobře identifikovat. Dnes jsem si to ověřil, šel jsem se podívat ke svému malému grilu, jakou tam mám láhev. Skutečně tam bylo vyraženo, nejen vytištěno nebo nastříkáno, ale vyraženo, komu ta láhev patří.
Takže zatímco o vlastnictví těch předprivatizačních lahví bychom se tady mohli přít, ostatně to dokazují i ty soudní spory, jsem přesvědčen, že nad těmi poprivatizačními lahvemi by měl mít vlastník kontrolu, neměl by ztratit kontrolu nad nimi. Jinak si myslím, že si skutečně zahráváme s vlastnickými právy.
Jak už jsem řekl, oceňuji to, že se pan senátor, náš kolega, pustil do řešení důležitého problému, tak jak já jsem to pochopil, který byznys s tím propan butanem již, řekl bych, od těch dob privatizačních, to znamená zhruba asi 30 let, to bude zanedlouho, který opravdu trápí... Řekl bych, že tak jak vnímám tu debatu, skutečně není uspokojivě dořešen. Abychom nemuseli být svědky takovýchto sporů mezi těmi malými a mezi těmi velkými plnírnami.
Nicméně po vyslechnutí těch argumentů z obou dvou stran jsem skutečně nenabyl přesvědčení, že by, a to se velmi omlouvám za to, že by ten pozměňovací návrh pana senátora Voseckého šel správným směrem, tak, aby skutečně ten problém vyřešil, takovým způsobem, aby nevznikl ještě větší problém a další vážné spory. Naopak jsem přesvědčen, že v tom nepřehledném terénu, který uznávám, že skutečně je, že ten jeho návrh může způsobit ještě větší nejasnosti.
Mám za to, že ten problém skutečně nelze vyřešit škrtnutím jedné věty, ale že je nutné, aby ministerstvo předložilo adekvátní návrh toho řešení, tak, aby byla respektována práva jak velkých, tak malých plníren. Každý hájí nějaké jiné právo. Jeden vlastnictví, druhý na možnost podnikání atd. Prostě tohle je potřeba nějakým způsobem rozseknout, rozetnout a vyřešit, dlouhou dobu to není řešeno. Je tedy potřeba, aspoň já to tak cítím, aby vznikla pravidla, která budou respektovat jak tu problematiku těch před- a poprivatizačních tlakových lahví, aby byla pravidla, která jasně říkají, kdo je vlastník, i když to není snadné, kdo se o ně stará, kdo je může plnit. Myslím, že to je důležité jak z hlediska bezpečnosti, tak také především jasné odpovědnosti za případné škody.
Na závěr, už končím, si dovoluji předložit k vašemu posouzení svůj pozměňovací návrh, který si vůbec nenárokuje řešení celého toho problému kolem těch tlakových lahví.
Prostě nenárokuji si vyřešit to. Myslím si, že, jak už jsem to řekl, je to úkolem ministerstva a nějakých dalších změn. Ale snažím se o určitý kompromis v tom. Navrhuji, aby lahve do 2 kg, tedy lahve, které mají obsah do 2 kg, mohou pojmout obsah do 2 kg toho propan-butanu, tak aby tyto lahve, u nichž, na rozdíl od těch velkých, je jasně prokazatelné, že tedy patří tomu koncovému vlastníkovi, tak aby u těchto lahví nebyl nutný souhlas vlastně toho vlastníka. Ale u těch větších lahví, které jsou, jak bych řekl, z hlediska bezpečnosti problematičtější, tak aby tam zůstala ta situace taková, jaká je. S tím, že bych opravdu apeloval na to, aby ministerstvo celou tu záležitost vlastně rychle řešilo, i když vím, že je to takové možná, tím se nechci nikoho dotknout, ale zbožné přání, když 30 let to není nějakým způsobem řešeno tak, aby nevznikaly to spory, tak možná bych měl nějakou naději, že by se to podařilo rychleji vyřešit.
Takže já avizuji tento pozměňovací návrh, jsem připraven ho načíst a omlouvám se za delší příspěvek.
