Skutečná spravedlivá důchodová reforma by měla řešit, jaký podíl bohatství společnosti připadne důchodcům. To znamená, jde o to, jaké bohatství společnost v budoucnosti vytvoří, což je zásadní, a jakým mechanismem tyto prostředky mezigeneračně rozdělí. Důchodovou reformu je potřeba poskládat z různých opatření, aby v letech 2040 až 2060 byl systém v přijatelném deficitu, který lze doplnit jinými příjmy či převisem příjmů v dalších obdobích. Pokud se spokojíme jen s jedním až dvěma opatřeními, jako je zvyšování věku odchodu a snížení valorizací, bude celá reforma postrádat v očích dnešních zaměstnanců legitimitu. Zvýší se riziko, že tyto změny další vláda skutečně, tak jak proponuje, zruší.
Obrovskou chybou vládních politiků jsou apokalyptické zkazky, že dnešní čtyřicátníci nebudou mít žádné důchody. Neodpovídají realitě. I udržitelné verze vývoje státních důchodů počítají s tím, že průměrné důchody budou tvořit okolo 35 % průměrné mzdy, což při zvyšování reálných mezd není tragédie a vytváření mýtů, že důchody nebudou a celý důchodový systém je letadlo, motivuje mladší lidi maximálně se vyvázat z placení daní a odvodů, což nakonec k neudržitelnosti systému povede.
Stárnutí společnosti je celospolečenský fenomén, který vyžaduje změnu v chápání toho, kdo je to senior. Představy, které máme o stárnutí a lidech od určitého věku, jsou často zastaralé. Nerespektují fakt, že dnešní senioři představují velmi heterogenní skupinu, čítající více než dva miliony osob a její různorodost do budoucna ještě posílí.
Nestejnorodost této skupiny je dána nejen věkem, zdravotním stavem, ale stále narůstající délkou dožití, ale také příjmy, vzděláním, místem bydliště, čili venkov versus město, sociálními vazbami, vlastní aktivitou i životními zkušenostmi. Mnoho mých pacientů jsou dlouhověcí lidé, ale jejich život za nic moc nestojí. Žijí, ale je to neustálé trápení se zdravím.
Podle evropského statistického úřadu EUROSTAT nyní české muže opouští zdraví v 61 letech, v průměru žijí do 77 let a posledních patnáct let žijí s vážnými zdravotními problémy, s různými omezeními, v důchodu. Ženy se dožívají v průměru 82 let, ale co se týká délky života ve zdraví, jsou na tom stejně jako muži. Zdravotní problémy, které je více či méně omezují v plnohodnotném životě, začínají mít v průměru v 62 letech.
Takže žijí dvacet let s nemocemi, bolestmi, trápením a častými návštěvami lékařů. Jistě, jde o statistiky, takže o zprůměrované údaje. Jsou šedesátnice, které jsou ve špatné zdravotní kondici, stejně jako devadesátnice, které mají zdraví lepší než kdejaká padesátiletá žena. Ale v průměru je závěr statistiků jasný; šedesátka je věk, kdy se pro mnoho lidí mění zdraví a tím kvalita života.
Závěr. Je nesmysl radovat se z toho, že se lidský věk stále prodlužuje, protože se neprodlužuje doba, kdy ho strávíme ve zdraví. Co se týká závěrů Eurostatu, jsme v tomto směru na průměru mezi evropskými zeměmi. Neměli bychom se zabývat jen otázkami, kolik let se dožijeme. Důležitější je, kolik z nich bude prožito ve zdraví. Bohužel na tyto údaje se někdy zapomíná a mluví se především o co největší délce života. A proto ministr Jurečka hájí neobhajitelné. Po listopadu 1989 se důchodový systém s drobnými výkyvy postupně ocitl ve ztrátě. V roce 2010 byl věk odchodu do důchodu opět zvýšen na 65 let z původních 60 let s nutností platit pojistné 30 let z původních 20 let. Všemi polistopadovými vládami důsledně odsouvaná důchodová reforma se nakonec v roce 2023 s ohledem na propad veřejných financí stala absolutní prioritou kabinetu vedeného Petrem Fialou. Vláda ve svém způsobu se snaží vrátit systém, který byl zaveden vlastně za premiéra Petra Nečase. Těmito různými asociálními nápady buď směřuje k privatizaci důchodového systému, o což se ODS odedávna pokoušela, aby se to pak horko těžko vracelo zpátky, nebo jde o pokus, aby lidé přestali veřejnému důchodovému systému důvěřovat. Navrhovaná takzvaná reforma je snahou o jeho privatizaci a postupnou kapitalizaci. Projednávaná novela je naprostá asociálnost. Jen pro představu, lidé narození po roce 2000 by podle předloženého návrhu měli jít do důchodu až po sedmdesátém roce věku.
Vážení spoluobčané, chtěl bych upozornit na fakt, který jsem zatím v diskusi nezaslechl. Jak si jistě od minulého roku všichni všímáme, začínají velké tanečky kolem našich peněz naspořených v penzijních fondech. Jde o víc než půl bilionu korun naspořených budoucími důchodci, a tak pětikoalice vedená ODS rozjíždí hru, jak jim jde o blaho úspor budoucích penzistů. Přitom jde jenom o to, jak si na ty peníze přes DPH sáhnout. Proto se snaží všechny současné spořitele vylekat, vystrašit, znejistit, aby současnou formu spoření na důchod zrušili a pak ho z nich přes DPH vytáhnou. A pokud nezačnete spořit dobrovolně v DIPu, tak vám nedáme státní podporu. Minimum spoření prodloužíme na deset let, znepříjemníme výběr, občan přece netuší, co s jednorázovým výběrem tolika peněz dělat, a jinak to všemožně zašmodrcháme, to je donutíme důchodce k ukončení spoření na důchod ve starých fondech a k výběru úložek. Politici z ODS a pětikoalice ty miliardy na penzijních fondech vidí. A proto je nutno být neustále ve střehu.
Asi 40 procent naší populace žije prakticky z ruky do úst. Jaký má smysl prožít produktivní věk o chlebu a vodě jen proto, abychom šetřili a měli v důchodu relativní klid. Výše příjmů domácností, které si mohou dovolit odkládat více peněz, budou z daňového zvýhodnění přirozeně více čerpat. Domácnostem, které se svými příjmy sotva vyjdou, vysoké limity na daňové odpočty příliš nepomohou. Mám pocit, že vláda dělá všechno pro to, aby důchodci vyřešili svoji situaci, až nebudou mít na živobytí, byli přítěží pro svoje děti tím, že se nechají na stará kolena zavřít. Teplo, klid, pravidelná strava, bezproblémová lékařská péče, to je to, co starý člověk podle pětikoalice potřebuje. No, a to jim splní vězení. Na důchodce nebudou muset navíc ještě jejich děti ani platit jako v důchoďáku.
Ale nyní vážně. Projednávanou novelu nepovažuji za důchodovou reformu, protože má podle mě zásadní nedostatky. Já vyjmenuju zhruba pět těch hlavních, které mě zaujaly a které bych chtěl trošičku zdokumentovat. Za prvé je to: Novela nebere v potaz technologický vývoj, digitalizaci, automatizaci a robotizaci ve spojení s umělou inteligencí, které podstatně zvýší v brzké budoucnosti, v poměrně krátké době, produktivitu práce tak, že neustále omílaný argument snižování plátců do systému proti narůstajícímu počtu důchodců pozbude platnosti.
Za druhé: Současný systém je původní Bismarckův způsob nastavení věku odchodu do starobního důchodu prakticky pro všechny stejně, na kterém je postavena předkládaná novela. Já se domnívám, a uvedu to dál potom na dalších datech, že by měla být stanovena doba odchodu do starobního důchodu individuálně podle míry odvedené práce pro společnost a podle fyzického a mentálního opotřebení jednotlivých zaměstnanců.
Za třetí: Novela nebere v potaz fakt, že klíčová je i transformace ekonomiky. Důchodový systém je závislý totiž na výši mezd, jež jsou v Česku stále relativně nízké. Pokud bude průměrný důchod v roce 2050 činit řekněme 35 až 38 procent průměrné mzdy, je klíčové, zda se reálná hodnota této průměrné mzdy udrží na dnešních 40 tisících, nebo vzroste třeba na 60 tisíc. Transformace ekonomiky se neobejde také bez posílení rozvoje chudších regionů, které poslední dekády v řadě oblastí stagnují, a také se neobejde bez reformy vzdělání.
Čtvrtý bod, který by chtěl vypíchnout: Důchodová reforma musí být ve skutečnosti zejména reformou zdravotní. Ta by měla obsahovat mimo jiné opatření, nástroje pro snížení alkoholismu, poškozování zdraví nikotinem, psychoaktivními látkami, případně i velmi škodlivými sladkými nápoji. Těmito opatřeními může stát získat zhruba přes deset miliard, sto do budoucna, a jimi financovat dětský sport i další opatření k podpoře zdravějšího životního stylu. Nutná je ale také vyšší motivace k sekundární prevenci, chození na různé screeningy různých chorob, rakoviny a tak dál. Jejich přeskakování stojí české zdravotnictví a trh práce vysoké miliardy ročně.
A za páté, to bych chtěl připomenout jako zvlášť, abyste zpozorněli, je to: Novela neposuzuje obecný vzorec nerovností v době dožití podle pohlaví, ale hlavně podle profesní pozice, takzvaného dožití ve štěstí; happy life-expectancy. Situace je taková, že ve skutečné důchodové reformě, podobně jak uvádí zahraniční studie, je nutno počítat nejen s očekávanou délkou života, ale i s takzvanou šťastnou délkou života podle pohlaví a hlavního zaměstnání, přičemž štěstí v tomto případě bereme jako měřítko subjektivní pohody.
Já bych vám uvedl pár studií z různých zemí, které udávají rozdíly, o kterých já tady mluvím a které by podle mého názoru měla mít skutečná důchodová reforma zapracovaná v sobě a měla by s těmito údaji pracovat. Španělsko. Rozdíl mezi manažerskou a rutinní prací byl 10 let u mužů a 11 let u žen ve věku 50 let. Tento rozdíl se po odchodu do důchodu snížil u mužů, ale zvýšil se u žen. Ve věku 70 let byl rozdíl 8,7 roku u mužů a 12,6 roku u žen. Odložení průměrného věku odchodu do důchodu pro všechny profesní skupiny bez zohlednění rozdílu tady v té době dožití bylo horší pro ty, kteří jsou již tak znevýhodněni svým zaměstnáním. Německo, lieber kolegové. Analyzovali očekávanou délku života podle vzdělání, příjmů a povolání a zjistili podstatné rozdíly mezi socioekonomickými skupinami. Pokud jde o zaměstnání, jejich výsledky poukázaly na sedmiletý rozdíl mezi nejnižší a nejvyšší pozicí a rozdíl byl větší ve věku 40 let než ve věku 65 let a větší u mužů než u žen.
Francie, (?) a spol., vypočítali střední délku života ve Francii podle kategorií povolání po dosažení věku 50 let a zjistili, že manuálně pracující trpí dvojím znevýhodněním, protože mají nejnižší a nejnezdravější očekávanou délku života u obou pohlaví, kromě toho, že nevykazovali větší rozdíly ve zdraví podle povolání, přestože zaznamenali menší rozdíly v naději dožití.
V Evropě byla zpracována studie v roce 2019, kde odhadli očekávanou délku života ve věku 50 až 75 let podle profesních skupin. A zjistili významné rozdíly mezi vyššími, to znamená, manažerskými, a nižšími, to znamená, manuálními, pracemi a pracovními pozicemi. Největší rozdíl byl zjištěn ve Finsku, kde muži i ženy ve vyšších profesních skupinách mohli očekávat, že budou žít 75 % svého zbývajícího života v dobrém zdraví. V nižších kategoriích, to znamená, u takzvaných modrých límečků, je to 47 % u mužů a 50 % u žen. Vidíte ten zásadní rozdíl.
Spojené státy a Velká Británie zpracovaly podobnou studii v roce 2020 a také použily profesní skupiny k posouzení socioekonomických nerovností v naději dožití bez zdravotního postižení. Dospěly k závěru, že v obou zemích mohou lidé z nejnižší profesní skupiny očekávat, že budou žít o sedm až devět let méně bez zdravotního postižení než lidé v nejvyšší skupině ve věku 50 let.
V Dánsku v roce 2020 studovali rozdíly v zaměstnání ve zdravé délce života a zjistili, že vysoce kvalifikovaní pracovníci žijí déle a zdravěji. Já mám tu studii zatím teprve přeloženou, ale ještě jsem s ní neudělal analýzu konkrétních výsledků, takže čísla z Dánska nemůžu dodat.
K tomu srovnání mezi pracujícími v různých pracích a různých profesních povolání jako různých skupinách byla použita vždy v mezinárodní standardní klasifikace povolání v jeho nejaktuálnější verzi, ISCO, 082. Podle té klasifikace zaměstnání má 1 992 položek. Stratifikace podle zátěže je vytvořena podle zátěže fyzické i duševní. Vzhledem ke zmíněným nedostatkům předložené novely, která vůbec nebere v potaz nějakou, jakousi bazální spravedlnost, to znamená, neustále se tady hovoří o tom, že má nárok člověk na 21,5 roku života v důchodu a placení dávek, které jste tady v předchozích dvou dnech neustále omílali, je naprostý nesmysl tady tuto hodnotu uvádět. Proto nemohu podpořit tuto novelu a proponuji nutnost vypracování skutečné důchodové reformy, která bude odpovídat současnému vývoji společnosti a zakotví mnou zmíněné údaje a čísla a jednotlivých studií prakticky z celého světa. Děkuji za pozornost.
