Pro občany je důležité jejich vlastní zdraví. A stejně, jako o něm rozhodujeme každý zvlášť svým chováním, rozhodují o něm i politici. Za občany. V tom je ten rozdíl.

Takže je podstatné, co má kdo v programech. Ano, slyším Vás, paní Nováková. A máte pravdu. Skutečně si občas politici dělají po volbách, co chtějí, programy stáhnou z webových stránek a tváří se jako neviňátka.

Ale přece jenom je tady pár opravdu podstatných znaků, kterými se dá řídit. Tak za prvé poplatky u lékaře. Můžeme je nazvat „dodatečná daň z nemoci". Samozřejmě, pokud věříte, že výnos z nich výrazně zlepší české zdravotnictví, tak pro ně hlasujte. V podstatě celá pravice plus ANO je buď přímo chtějí, nebo je nevylučují (což je to stejné). Uzavřete tím něco jako obchodní smlouvu. Na straně politika je zde slib, že bude líp. Na straně vaší bezmezná důvěra ve splnění slibu a v to, že tyhle peníze „navíc" neskončí jedním ze dvou jednoduchých způsobů.

Způsob A): o ty vybrané miliardy se sníží jiné platby do zdravotnictví. Čímž zůstanou zase na dalším místě peníze třeba na nějakou dotaci pro soukromé reprodukční centrum z holdingu nebo pěkně mastně drahé soukromé sanatorium také z holdingu. Každopádně vy osobně z toho budete mít velké NIC.

Způsob B): peníze se odvedou státu rovnou. A další cesta už viz výše.

Já bych to tedy neriskoval a nepochybuji o tom, že naše zdravotnictví se bez poplatků obejde. Pokud v něm budeme peníze vynakládat efektivně. Mimochodem se tak v posledních letech vcelku úspěšně děje. I velmi renomovaná mezinárodní srovnání totiž ukazují, že i když na zdravotnictví vynakládáme jako stát relativně méně peněz, než někteří naši bohatší sousedé, jeho úroveň je vysoká. Jasně, s tím se nemůžeme spokojit. Ale je dobré vědět, že s tou nízkou efektivitou to nebude tak zlé. A dokonce spíše naopak.

Čili bez poplatků se klidně obejdeme, ale jestli chcete vyndávat při každé návštěvě další peníze z kapsy, tak do toho. ODS, TOP 09 či ANO se o vaše peníze s láskou postarají.

Další podstatný znak je z rodu Freude, Freude, vždycky na tě dojde. Všimněte si, jakou pozici má v tom kterém programu zdravotnictví. Příklad? Třeba SPD Tomia Okamury. Bod „Vzdělání dětí a zdraví občanů na prvním místě" je v jejich programu kde? Správně! Úplně na konci, na místě posledním. No jo, to jsou ty priority. Nějak se na ně nikdy nedostane. Podobně u Pirátů (třeba). Ti mají oblasti podle abecedy, takže si vezmeme na pomoc jejich „20 nejdůležitějších bodů". A vida. Mezi nimi není z oblasti zdravotnictví ani jeden. Tyto a podobné strany mají zásadní problém – ve skutečnosti totiž žádný zdravotnický program nemají, protože ani nemají lidi, kteří by věci rozuměli.

To se to pak rozhoduje!

Třetí znak jsou prázdné fráze. Pokud někdo skanduje, dělá to obvykle z jednoduchého důvodu – jeho slova nemají žádný obsah. V reklamě se tomu říká „když nemáš co říci, tak to zazpívej". To je příklad komunistů. Cituji: „Zdravotnictví nesmí být jen výnosný kšeft. Podporujeme vznik páteřní sítě neziskových nemocnic, ambulancí a lékáren." Já jsem tedy třicet let dětským lékařem a nikdy to pro mne nebyl „jen" výnosný „kšeft". Tohle heslo mne poněkud uráží a mé kolegy jistě také. Pro žádného lékaře to není „kšeft". Kam na tu nenávist ti komunisté chodí? I ten zbytek je nafouknutá nula. Páteřní síť neziskových nemocnic samozřejmě máme, v nich je i síť lékáren. A jaký by byl pro občana rozdíl mezi návštěvou současné ambulance a „neziskové" ambulance? No jistě, je to tak – žádný. Komunisté skandují, to ano. Ale nesmysly.

Nechci nijak maskovat, že moje srdce bije vlevo a jsem sociální demokrat. A neříkám, že jsme vždycky všechno udělali správně. Ale pokud je v této zemi někdo, kdo nechce další poplatky za zdraví, kdo má představu, co dál se zdravotnictvím a kdo mu v programu dává prostor a věnuje mu pozornost, pak jsme to my.

Jaroslav Krákora