A to i se zeměmi, které mají nesrovnatelně historicky lepší podmínky, než 17 let existující ČR. Ve vší skromnosti, nemáme se skutečně za co stydět. Čí je to však zásluha?
Většinou právě před volbami se dozvídáme, jak k podobným jistě objektivním skutečnostem přispěla ta či ona politická strana. S veškerou a hodně nucenou úctou k naší politické reprezentaci si však dovolím jedovatě poznamenat – děje se tak často právě navzdory našim politikům. Zde se tak stalo hlavně díky samotným zdravotníkům. Ona totiž řada zásahů politiků je (slušně řečeno) velmi nešťastná. Ve zdravotnictví obzvláště. Například když bylo rozhodnuto o radikální změně vzdělávání zdravotnického mládí. Pochopitelně s odvoláním se na zahraniční zkušenosti. Neboť tradice (byť dlouhá a kvalitní) v ČR bohužel mnoho neznamená. Zahraniční zkušenosti vyžadují i zahraniční cesty. A ty jsou mezi určitými vrstvami velmi oblíbené. To pomíjím skutečnost, že mj. i díky podobným „profesionálním“ vyslancům vůbec nejlépe umíme použít to, co nám nevyhovuje. A tak se nám náhle bouří mladí lékaři. Vůbec se jim nedivím.
Nelehké studium medicíny trvá celých 6 let. Krom desítek různých zkoušek je zakončeno 5ti státnicemi ze základních medicínských oborů. Proto absolvent lékařské fakulty dostává titul MUDr. – tedy doktora všeho lékařství. Poté mladý absolvent vstupuje do praxe, kdy si vybírá svou budoucí specializaci. Aby mohl zcela samostatně vykonávat lékařskou praxi, musí absolvovat tzv. atestační zkoušku. Kdysi – tedy „kdysi“ ještě nedávno – jsme měli po desetiletí efektivní a zažitý dvoustupňový atestační systém. Svět nám jej mohl závidět. Ve stručnosti řečeno – lékař nastoupil na zvolený obor a od samého počátku se prakticky i teoreticky vzdělával právě v té které odbornosti. A vcelku bylo lhostejno, jednalo-li se o pracoviště malé venkovské nemocnice či velké „fakultky“. Cca po 2,5 roce mohl složit první atestaci a stal se plnohodnotným členem lékařského týmu i s o něco vyšším platem. Druhou mohl, ale nemusel.
Dnes mladé kolegy čeká 6 let přípravy na sice jedinou atestaci, ale pochopitelně s minimální mzdou po celou uvedenou dobu. Navíc s požadavkem práce na tzv. akreditovaných pracovištích – tedy převážně v nemocnicích minimálně krajského stupně. Nu a zvláště po poslední vyhlášce MZ platné od počátku t.r. se nejen opět zúžila možnost akreditací jednotlivých oddělení převážně menších a malých nemocnic, ale hlavně zcela nelogicky se vystupňovaly požadavky na tzv. povinná „kolečka“ – tj. stáže na jiném pracovišti, než je zvolený obor a pracoviště mateřské. Vypadá to asi takto: Chcete být pilotem dopravního letadla? Fajn – vystudujete pilotní fakultu dopravní vysoké školy. Poté první 2 roky budete pod dohledem strojvůdce jezdit na lokomotivě. A to přesto, že ze železniční dopravy máte na škole složenou státnici! Pak Vás po 2 letech poprvé posadí do pilotní kabiny, aniž byste předchozí dva roky viděli knipl a zde další 4 roky budete čekat na pilotní zkoušky za plat nižšího pomocného pozemního personálu. Mezitím si ještě tu a tam odskočíte povinně na měsíc či na čtvrt roku na tramvaj, plachetnici nebo lanovku. Vždyť i toto vše jsou dopravní prostředky! Ale ne kupř. na tramvaj v Jablonci. Jelikož Jablonec nemá požadovaných minimálně 20 tramvajových linek, nemá akreditaci. Praha, Brno, Ostrava – to bude Váš cíl. A za tuto stáž u určeného dopravního podniku ještě zaplatíte. Omlouvám se za tento neumělý příměr, ale snad tak je pro laiky srozumitelnější, co se stalo současným akutním problémem cca 5.000 mladých lékařů v atestační přípravě. Proti čemu se bouří. Ano, jejich zapojování do praxe je nelogické, nesmyslné, složité, je netradiční, neodborné, až hloupé. Já jim rozumím, jejich problémy velice citlivě vnímám. Ostatně sám mám 8 takto „postižených“ mladých lékařů ve svém nemocničním týmu. Vždy jsem sázel na mládí a v drtivé většině se mi to i vyplatilo. Ostatně jaká jiná než fakultní nemocnice by měla dát lékařskému mládí šanci. Zdůrazňuji však, že alespoň všichni u nás pracují na plný pracovní úvazek! Novodobé otroctví s 0.1-0.2 úvazkem, jinde zhusta právě pro omezení počtu akreditovaných míst obvyklé, se zde nepraktikuje. Ale po bitvě každý kaprál generálem, že? Ve vší skromnosti mi však dovolte připomenout, že během mého - byť dosti krátkého - působení ve funkci náměstka ministryně na MZ jsem se díky zkušenostem z opravdové všední praxe zoufale snažil změnit dopady již přijatých zákonů 95 a 96/2004 Sb. na zdravotnické mládí, na české zdravotnictví. Marně! Nikdo mi nevěřil, nikdo to nevnímal, nechápal, nepřidal se. Neuměl nebo nechtěl. Kupodivu nikdo ještě ani nekřičel. Asi netušil. V důsledku je to však jedno. O to více mne mrzí, že na má varovná slova vůbec došlo. Pevně věřím, že nyní po mnou předvídaném vývoji, bych již získal podporu a zájem kupř. děkanů lékařských fakult. Ty bezpochyby musí urážet, jak nový vzdělávací systém vlastně naprosto zpochybňuje praktickou výuku na jejich fakultách. Jistě i České lékařské komory, odborných společností, Vědecké rady MZ atd. A jelikož je před volbami, mořná i poslanců a odborných výborů parlamentu. S veškerou úctou se ale ptám – bylo toto vše nutné? Jak by asi řekla Saturninova teta: chytrý se učí na chybách jiných, jen hlupák vlastních. Nejhorší však by bylo nepoučit se vůbec.
Nejen proto jsem opět přijal kandidaturu ve volbách do poslanecké sněmovny. Chci pohlídat a zajistit, aby výše uvedený problém byl co nejdříve a definitivně vyřešen. Třeba návratem k původnímu českému historickému dvoustupňovému atestačnímu systému. Nejde jen o uvedených 5.000 mladých lékařů, ono jde o budoucnost české medicíny. A jejím pacientem se může stát každý z nás. Ostatně sám o tom něco vím. Je tedy opravdu zájmem každého z nás, aby mladí lékaři neodcházeli ze zdravotnictví. Aby svůj profesní růst s dostatečnou kvalitou, ale organizačně snadno absolvovali právě v našich nemocnicích. V Čechách – ne v cizině. Co je doma, to se počítá! Co více než schopné pokračovatele profese po sobě může stárnoucí felčar zanechat. Je to nesporně daleko cennější, než všechny tituly před jménem či za ním, funkce, certifikáty z kongresů a sympózií. To by ostatně mělo platit ve všech profesích.
A co zdravotní sestřičky? Ne, nezapomínám na ně. To je další podobně smutná kapitola. I proto jich máme nedostatek. Ale o té snad příště.
