Jako kacíř bývá i v nenáboženských záležitostech označován člověk, který se názorově odklání od obecně uznávaného proudu. V čem se tedy odkláním názorově od hlavního názorového proudu? Dovoluji si postulovat hypotézu, že společnosti a civilizace žijící většinově po určitou dobu v materiálním blahobytu poměrně rychle degenerují a jsou odsouzeny k zániku, pokud nepřijmou patřičná opatření nebo pokud období blahobytu není zavčas přerušeno významnými krizovými a stresovými situacemi.

Budujeme stát blahobytu

V současné době je cílem konání rozvinutých civilizací vybudovat stát blahobytu, který má garantovat většině jeho občanů uspokojení všech základních životních potřeb a důstojnou životní úroveň, tedy zajistit dostatek kvalitního jídla a tekutin, bydlení, oblečení, bezpečí, spravedlnost, kvalitní dostupné vzdělávání a zdravotní a sociální péči.

Vše výše řečené se jeví jako logické a ospravedlnitelné z krátkodobého pohledu, a nelze s tím než souhlasit. Vždyť nikdo soudný (ba ani nejzvrhlejší politik) si nemůže přát smrt, bídu, válku, nemoci a hlad pro sebe, svou rodinu i své spoluobčany.

Nejenom já, ale i mnozí vnímaví členové současné společnosti, odborníci i politici pozorují určité symptomy (projevy) sebedestrukce a hrozícího, blížícího se kolapsu bez ohledu na zvyšující se materiální blahobyt většiny členů rozvinutých společností – pokles porodnosti směřující k vymírání původní populace rozvinutých společností, morální úpadek, rozvoj psychických onemocnění a genderové fluidity, nedodržování společenských norem, rozvoj dekadence, přijímání nesmyslných sebepoškozujících opatření za účelem dosažení nereálných, efemerních a případně i vylhaných cílů (New Green Deal, stabilní multikulturní společnost).

Názory Konrada Lorenze o strasti a slasti

Není mnoho významných autorů, kteří by byli dostatečně odvážní a fundovaní, aby se věnovali tomuto tématu. Jednou z výjimek byl zakladatel etologie (nauky o chování zvířat a člověka) a nositel Nobelovy ceny v oboru fyziologie a medicíny (1973) Konrad Lorenz (1903-1989). V roce 1973 vydal knihu Osm smrtelných hříchů civilizace. Z posledního českého vydání z roku 2014 budu několikrát citovat pro podporu svých hypotéz.

Osm smrtelných hříchů civilizace str. 52:
„S postupným ovládáním svého okolí změnil moderní člověk tržní situaci své ekonomie slasti a strasti ve směru stále vzrůstající přecitlivělosti ke všem nepříjemným situacím a právě takové otupělosti vůči příjemným zážitkům. Rostoucí neochota snášet strasti spolu se sníženou lákavostí slasti, má za následek, že lidé ztrácejí schopnost vkládat nepříjemnou práci do díla, které slibuje slast až někdy v budoucnosti.“

Jak si správně Lorenz vizionářky povšiml, vycizelovaná rovnováha pocitů strasti a slasti je základem podvědomé motivace k činnostem zajišťujícím přežití lidského druhu – k rozmnožování, obraně i boji, získávání obživy a jiným činnostem s výše uvedeným účelem v rámci lidských skupin. Slasti tedy byly jakousi odměnou za překonání strastí vedoucí k přežití lidského rodu. Na rušením této rovnováhy současným způsobem života, kdy krátkodobé slasti jsou snadno dostupné pro většinu populace v rozvinutých společnostech (nadbytek potravin, zábavy, různých sexuálních aktivit) a jsou více méně odpojeny od účelů, ke kterým byly stvořeny (rozmnožování a zajištění přežití). Toto možná vede mimo další příčiny k funkčním změnám mozků v lidské populaci a k rozvinutí dysfunkčního chování jedinců i celých lidských společností vzhledem k jejich dalšímu přežití.

Kognitivní degenerace populací skrze podmíněné mozkové změny

Degenerace rozvinutých společností může tedy být způsobena hromadnou změnou fungování lidských mozků, které je zapříčiněno přenastavením mozkových modulů během vývoje a dozrávání lidského mozku, hlavně během dětství a dospívání.

Je možné, že jsou tedy potlačeny, utlumeny ty mozkové moduly, které nejsou potřeba, vzhledem ke změně okolního životního prostředí směrem k úbytku strasti (stresových existenčních faktorů) a nadbytku slasti. Bohužel to mohou být ty, které stály za vzmachem lidského druhu, a které jsou zásadní pro další technologický a společenský rozvoj.

Toto masivní přenastavení, se kterým se lidský druh v takovém rozsahu nikdy nesetkal, ovšem může způsobit chaos ve fungování komplexního systému mozků podstatného množství jedinců v populaci (hlavně elit) s výskytem mnoha chyb a šumů. Analogii můžeme pozorovat u imunitního systému člověka, který se bez patřičné stimulace patogeny začne také chovat chybně a u některých jedinců poškozuje vlastní organismus, který má chránit, za vzniku autoimunitních a alergických onemocnění. Důvodem je to, že integrita plastického (přizpůsobivého) imunitního systému není udržována interakcí s těmi informacemi, na které byla evolučně nastavena a vyladěna, tedy na identifikaci antigenů (cizorodých látek) či přímo hrozivých živých patogenů a parazitů a na boj proti nim, skrze jejich eliminaci, oslabení nebo izolaci.

Podobně u lidských mozků hlavně elit a populací žijících několik generací v blahobytu se mohou objevovat určité poruchy kognitivních a mentálních funkcí, které se jeví až sebedestrukční z pohledu přežití rozvinutých společností v blízké budoucnosti.

Konrad Lorenz: Osm smrtelných hříchů civilizace str. 51:
„Už v dávných dobách rozeznali i mudrci správně, že není člověku k užitku, je-li jeho usilování o slast a vyhýbání se strastem příliš úspěšné. A už v mnoha vysoce rozvinutých kulturách minulosti byli lidé nanejvýš zběhlí ve vyhýbání se takovým podnětovým situacím, které vyvolávají nepříjemnou zkušenost. To však může vést k nebezpečné změkčilosti, která nejednou dokonce přivodila pád civilizace.“

Soupeření i spolupráce ve strastiplném prostředí byly hnací silou rozvoje lidského druhu

Naši předkové byli dlouhodobě (téměř celé období existence lidského druhu Homo Sapiens) vystavováni právě takovým situacím, které přinášely výše jmenované strádání a přesto, či spíše i díky tomu, dokázali tyto strasti překonat a zachovat lidský rod prostřednictvím rozvoje kognitivních (myšlenkových) funkcí lidských mozků jedinců spolupracujících efektivně v malých skupinách.

Z toho vyplývá logický závěr, že kompetice (soutěžení) o přírodní zdroje ve velmi strastiplném prostředí v rámci boje o přežití jedinců i skupin s jinými živočišnými druhy a zároveň i skupinová vnitrodruhová kompetice (soutěžení) , vyvíjela evoluční tlak na efektivní spolupráci v rámci skupiny či i spřízněných skupin lidí a byla důvodem rozvoje těch vlastností, které zajistily druhu Homo Sapiens dominanci – rozvoj abstraktního myšlení, kreativity (nápaditosti) a širokého spektra sociálního chování s objevením morálních zákonů, které zvyšovaly efektivitu spolupráce lidských skupin bez přímého mocenského nátlaku.

Tento proces změnil genetickou výbavu a tím i morfologii (tvar) a fyziologii (funkce) jedinců lidského druhu s maximálními změnami v oblasti lidského mozku, který je řídícím, koordinačním a adaptačním centrem lidského organismu. Uplatnila se metoda pozitivní zpětné vazby, kdy rozvoj kognitivních (myšlenkových) schopností člověka a následné z toho vyplývající morfologické změny např. lebky (zmenšení čelistí a zvětšení mozkovny a mozku) či končetin (rozvoj jemné motoriky prstů horních končetin) byly poháněny novými postupy a technologiemi (nástroji), které byly produkty kognitivního rozvoje. Postupně tedy docházelo ke genetické fixaci potřebných vlastností mozků a následně i morfologických struktur mozku, ale i efektorových (výkonných) orgánů (hlavně rukou, hlasivek a jim přidružených struktur) potřebných z důvodů ovládání a užívání technologií a vzájemné komunikaci ve skupině. Naopak docházelo ke genetickému odvržení těch znaků, vlastností a schopností, které potřeba nebyly (např. velké tesáky a žvýkací svaly). Lidské technologie a způsob života, který utvářely, tedy změnily nejenom chování člověka a lidských populací, ale i jeho morfologii (vzhled a vnitřní uspořádání).

Lidský mozek je plastický orgán

Lidský druh tedy ztrácel některé od svých předků zděděné schopnosti a nabýval jiných. Patrně se nejednalo jenom o nové morfologické znaky, které jsou nejvíce patrné v paleontologickém záznamu, ale převážně o emoční a myšlenkové projevy jejich mozků, který je plastickým orgánem, reagujícím na změny životního (a posléze sociálního prostředí) změnou neuronového zapojení prostřednictvím mechanismu učení a předávání naučených či nově objevených užitečných dovedností v rámci lidských skupin. Ke genetickému zafixování obecných změn základního propojení, excitace či útlumu preformovaných mozkových center mohlo dojít cestou přírodního výběru životaschopných a rozmnožování schopných jedinců a taktéž skupin, jichž tito jedinci byli součástí, stejně jako působením epigenetických změn či dosud neznámých mechanismů.

Pokud přijmeme tuto teorii za správnou, tak tento proces v žádném případě neskončil, ale naopak by měl v současné době nabývat na rychlosti se zaváděním nových technologií (IT technologie, Internet, počítačové hry, sociální sítě, umělá inteligence) a nového způsobu života s těmito technologiemi, a jeho vliv by se měl prohlubovat. Jaké vlastnosti lidských mozků a případně manuální schopnosti budou podporovány a upřednostňovány způsobem života v globalizovaném, ale na druhou stranu individualistickém světě současnosti a blízké budoucnosti?

Je možné, že nynější způsob života rozvinutých společností podkopává ty základní lidské vlastnosti a schopnosti, které umožnily přežití lidského druhu v minulosti, technologický rozvoj a z toho vyplývající blahobyt? Je tedy možné, že by se nyní zpětná vazba podpory rozvoje kognitivních schopností lidských mozků a zmíněné informační revoluce obrátila v negativní zpětnou vazbu pokračující technologickou a informační evolucí a z ní vyplývajícího blahobytu?

Projevy degenerujících rozvinutých společností

Nejvíce znepokojivý fakt je rapidní pokles porodnosti, respektive úhrnné plodnosti žen v rozvinutých zemích, které nestačí k udržení populační stability těchto zemí, ale naopak vede k jejich vymírání. Důvody mohou být nejenom sociální, ale i biologické, kdy nelze vyloučit deklinaci (pokles) rozmnožovacího a pohlavního pudu, spolu s nárůstem rozmazávání vnímání přirozeně zděděné pohlavní (a někdy i druhové) identity u stále větší části mladé populace, což je většinou vylučuje z dalšího rozmnožování.

Dalším znepokojivým faktem je pokles kreativity a tvůrčí konstruktivní fantazie, predikčních schopností, racionality, zručnosti, vůle, odhodlání, mírně snad i intelektu, sociálních kooperativních schopností a vyjadřovacích schopností v osobní přímé komunikaci a hlavně odmítání a podkopávání lidské morálky (nepsaných a jedinci ve skupině uznávaných a většinou dodržovaných instrukcí, jak se chovat ve skupinách a zachovat jejich soudržnost a akceschopnost bez hrubého nátlaku) jako tmelu lidských společenství. Objevuje se změkčilost (syndrom sněhové vločky) -vzrůstající přecitlivělost ke všem nepříjemným situacím, otupělost k přehršli příjemných zážitků i otupělost celková, nárokovost na okamžité uspokojování pudů a potřeb. Dochází k nárůstu egoismu, poklesu odpovědnosti a ohleduplnosti, ztrátě sounáležitosti se společností, skupinou i rodinou, což tvoří základní pojivo sociálních skupin, na kterých byl založen předchozí úspěch lidského rodu.

Hlavní otázka zní, zda jsou tyto negativní projevy lidských mozků ohraničeny pouze na současnou takto postiženou generaci v rozvinutých zemích nebo budou geneticky přenosné i na další generace s jejich gradací až do ztráty schopností lidským druhem dříve postupně získaných u potomků těch jedinců, kteří se přece jenom rozmnoží.

Je možné nějaké řešení?

Jak se s tímto problémem vypořádat, než přijde masivní transformace v podobě krizové situace, která toto současné nestabilní společenské uspořádání smete a může být pro nepřipravené populace těchto společností a jejich degenerované elity zcela drtivá?

Odpověď naznačuje již zmíněný Konrad Lorenz:
Osm smrtelných hříchů civilizace str. 51: „ Co nám chybí, jsou přirozené překážky, jejichž překonávání dříve zocelovalo člověka tím, že se naučil snášet strast jako předpoklad dosažení radosti z úspěchu.“

Tedy je třeba, aby děti a mládež (ale i dospělá populace) byly vystavovány přiměřeným strastem jak fyzickým, tak psychickým a tyto strasti se naučily překovávat činností v malých kooperujících i soutěžících kolektivech. Odměnou by jim měla být zasloužená přirozená slast a vývoj jejich mozkové činnosti v souladu s dlouhodobě vycizelovaným genetickým nastavením druhu Homo sapiens. Nelze vyloučit, že vývoj při zachování současných trendů povede k totálnímu přeformátování charakteru člověka a lidských společenství směrem k fúzi s technosférou (globální informační síť, digitalizace informací, umělá inteligence, kvantové počítače, biotechnologie) s důsledky, které zanalyzuji v dalším článku.