(to říkám bez afektu s vědomím, že taková je realita a že na billboardech KDU-ČSL sama účinkuji).
Na sdělování podrobností a porovnávání odlišností toho kterého politického programu (má-li ho příslušná strana vůbec) nebude čas – notabene při současném počtu stran a kandidátů. A tak si vyberu to, co pro mne bylo jako pro bezpartijní senátorku motivací ke vstupu do KDU-ČSL.
Byla to v podstatě volba přirozená – nejen proto, že jsem věřící, že uznávám tradiční lidské hodnoty a solidaritu s potřebnými, ale také proto, že se domnívám, že politická řešení aktuálních potřeb (a to i krizí) by mělo zohledňovat dlouhodobé hodnoty a vizi celého národa – chcete-li: jeho ideu. V případě České republiky jde historicky o ideály humanitní. Z mého pohledu v politickém slovníku křesťansko-demokratické. Ty stály u vzniku našeho státu, ty personifikují největší osobnosti našich dějin, ty obohacovaly a inspirovaly i okolí svět. A platí to o panovnickém odkazu svatého Václava a Karla IV., o filosofickém odkazu Jana Husa a Jana Komenského, o prezidentském odkazu Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla, o občanském odkazu Milady Horákové a Jana Palacha. Ti zasadili hlubší kořeny naší státnosti, než programoví teoretici a autoři nereálných slibů, dokázali totiž ony humanitní ideály uvést do života – svého i veřejného.
Za humanitní ideály přitom považuji úctu k člověku a k jeho svobodě, osobní odpovědnost za mravní řád; a za základ státu pořád považuji rodinu – nikoli politickou garnituru a její administrativu. Více než cokoli (což prosím neznamená, že si neuvědomuji tisíc a jednu věcí, které naši společnost trápí a které je nutné řešit) mě proto zajímá, která ze stran tyto hodnoty zohledňuje. Hledám program, který neredukuje člověka na jednotku zaměstnanosti či tvorby hrubého domácího produktu, hledám program, který nezasévá závist a zášť, hledám program, který mi neslibuje splnění reklamních snů, ale podmínky pro život skutečných rodin. Už proto, že – jak jsem psala v jednom ze svých předešlých blogů – vymíráme a hlavní příčinou obav mladých lidí ze založení rodiny je nejistota.
Nejistota dotýkající se základního stavebního prvku státu v sobě nese velké riziko. Společnost zmítaná změnami, nenaplněnými vizemi a nesplněnými sliby, které se promítají na kvalitu života jedné každé rodiny, má tendenci upínat se i na jistotu autokratickou, byť s demokratickým či hospodářským deficitem, ale pevnou. V dějinách (od antiky po dvacáté století) se toto nebezpečí promítlo ve skutečnou zkázu opakovaně a fakt, že řada občanů je dnes ochotna říci, že před rokem 1989 „bylo lépe“, nebo že je na druhé straně ochotna rezignovat na dodržování zákonů a mravních norem s tím, že „je třeba vyhnat čerty ďáblem“, mě znepokojuje.
Česká republika stojí jako srdce Evropy na společných křesťansko-židovských hodnotách, tedy i těch morálních, a jako tradiční křižovatka národů je otevřená a tolerantní, tedy humanistická. Můžeme-li vypočítávat a pojmenovávat příklady a osoby, které tento rámec porušují, je samozřejmě smutné, ale znamená to také, že si jeho hranice stále uvědomujeme, že je nám stále vlastní. Jen kdybychom nešvary a zločiny přestali vnímat jako odsouzeníhodné, vykořenily bychom naši společnost. To, co potřebuje, je návrat k původním hodnotám a jejich prosazování do života společnosti. Z nich totiž pramení spravedlnost, svoboda, solidarita, ale i prosperita. Na nich stojí demokracie. Bez nich můžeme jen vytvářet iluze těchto pojmů.
A proto opakuji: neměňme systém, vyměňme protagonisty, neexperimentujme s budoucností, poučme se z minulosti. A dodávám: kdo cestou k moci lhal, lže a bude nám lhát dál.
