Země javorového listu zavedla vízovou povinnost pro naše občany v červenci 2009 – tedy bezprostředně po ukončení českého předsednictví v Evropské unii. A přestože se česká diplomacie i poslanci Evropského parlamentu ozvali, že by na základě principů solidarity a reciprocity měla sedmadvacítka odpovědět jako celek stejně, nestalo se tak. Evropská komise, která jediná může s posvěcením vlád změnit seznam států s vízovou povinností pro cestu do jednotného prostoru Unie, zůstala u slibů. A to přesto, že mi komisařka pro otázky justice a vnitra Margot Malströmová při „grilování“ v Evropském parlamentu před nástupem do funkce při slyšení kandidátů na komisaře řekla, že bude věc řešit. Nestalo se v podstatě nic a na straně vlád členských států se za nás v rámci Rady EU, jíž jsme právě přestali předsedat, postavily jednoznačně jen Slovensko, Bulharsko a Rumunsko …
Po třech letech přesvědčování kolegů v Evropském parlamentu, jehož součástí byla v roce 2010 mírně provokativní kampaň „Proč nesmí Václav Havel do Kanady bez víz?“, kterou bývalý český prezident ochotně podporoval, jsem přesvědčena, že europoslanci mě podpoří i na štrasburském plénu. Situace v Radě EU bude ovšem i dnes neskonale složitější: ostatním vládám se nelíbí, že ta česká váhá s podpisem paktu o fiskální stabilitě a dalšími „jednotnými“ projekty, ale sama se domáhá principů solidarity.
Jistou nadějí ale je, že si většina členských států přeje – a mnohdy dokonce potřebuje - změnit stávající podobu nařízení o vízových povinnostech třetích zemí s ohledem na problémy, které vyvolávají přistěhovalecké vlny. A můj dodatek může být díky spolurozhodovací pravomoci Evropského parlamentu neoddělitelnou součástí nové legislativy. Pokud se podaří v nejbližší době prohlasovat zmíněný „pozměňovák“ i na plénu, budou pak na Radě EU vlády zemí postaveny před následující otázku: vyjdeme České republice vstříc a novelizujeme nařízení i s pravidlem, díky němuž bude muset Evropská komise do devadesáti dnů reagovat na nerovný přístup Kanady, nebo ho novelizovat nebudeme a necháme si spílat od domácích voličů kvůli stávající imigrační politice?
A to je podle mého soudu ukázka, jakou roli mohou na evropské úrovni hrát domácí zájmy – samoúčelný odpor vůči společné dohodě o fiskální stabilitě, jejíž principy beztak platí, nás může připravovat o podporu ostatních členských států tam, kde to náš národní zájem skutečně potřebuje.
