Třiadvacet let po rozvratu totalitního režimu demonstrovali v centru Prahy proti demokraticky zvolené vládě z nejrůznějších důvodů tisíce lidí. Někomu vadí reformy, někomu nízký plat, někomu restituce církevního majetku, někomu úsporné škrty, někomu korupce. Zatímco volání po odklizení kmotrů z politiky považuji za volání po spravedlnosti, výzvy, abychom nevraceli ukradené, považuji za její odmítání. Ale i když nesouhlasím se vším, co na demonstracích zaznělo, jsem ráda, že se odnikud nevynořila vodní děla a kordony policejních těžkooděnců. Nikdo se nepokusil umlčet demokratický projev občanského nesouhlasu silou. Nejsem ale ráda, že výročí masakru studentů na Národní třídě, který vedl k pádu komunismu, komentovali v médích členové tehdejší KSČ a nikdo jim jejich minulost nepřipomněl.

A tak jsem se odhodlala - dala jsem si se svými příznivci na Národní třídě sraz už v pátek 16. listopadu (za pět minut dvanáct) a požádal jsem je, aby společně se mnou vyzvali ty kandidáty, kteří nemohou pro své vazby s totalitním režimem či stranickými kmotry vykonávat funkci nezávislého prezidenta, a kteří nejvyššímu úřadu v zemi nemohou pro morální a etické kompromisy vrátit přirozenou autoritu, aby odstoupili. Myslí-li to s touto zemí dobře, mohli by jí tím připomenout, že vzdor současné a žel oprávněné „blbé náladě“, sdílíme už třiadvacet let hodnoty podstatné i pro budoucnost – svobodu a osobní odpovědnost. Je mi líto, ale lidem, kteří už jednou nadřadili svůj prospěch nad princip svobody, jejich sliby nevěřím.