Ale mně v té chvíli došlo, že tím končí více než čtyřletý zápas, který z mého pohledu stojí za podrobnější popis, protože názorně ukazuje, jak může a má fungovat evropská diplomacie.
Když Kanada v červenci 2009 oznámila, že její azylový systém je zneužíván a zavedla vůči České republice vízovou povinnost, obrátila jsem se jako členka Evropské lidové strany na předsedu této nejsilnější frakce v Evropském parlamentu s argumentem, že takový postoj vůči členské zemi Unie považuji za nepřijatelný. Joseph Daul okamžitě vyjádřil naší zemi solidaritu, ale oběma nám bylo jasné, že to nebude stačit. Do mé přesvědčovací kampaně v Evropském parlamentu se zapojil i Václav Havel a postupně jsme pro názor, že rozhodnutí Ottawy nepoškozuje jen bilaterální, ale i širší euro-kanadské vztahy, získali stovky dalších poslanců a 374 z nich v tomto smyslu podepsalo písemné prohlášení (což se mimochodem podaří v jedné desetině případů).
S tuto váhou jsem opakovaně interpelovala Evropskou komisi a získala rovněž podporu předsedy Evropské rady van Rompuye. S každým novým jménem na seznamu odpůrců kanadské vízové politiky jsem posílala výzvu jejím autorům, včetně kanadského premiéra, a také připravovala půdu pro prosazení návrhu, aby Unie přijala automatický mechanismus, který by zaváděl reciproční vízovou povinnost vůči třetím zemím, které ji uvalí na některou ze členských zemí. To se nakonec ve výboru EP pro občanské svobody podařilo a díky novele týkající se nařízení o vízové povinnosti č. 539/2001 nehrozí nebezpečí, že by Kanada nebo jiná země mohla svůj krok tak snadno zopakovat. S textem totiž již souhlasila Rada EU a Evropský parlament jej definitivně potvrdí na plenárním shromáždění hned v lednu příštího roku.
Kanada se tak po čtyřech letech dostala do situace, kdy jí hrozilo velmi rychlé zavedení víz pro její občany cestující do jakékoli země Evropské unie, a rozhodla se svou politiku změnit. V té vteřině a jednom dokumentu, který kanadský velvyslanec roztrhl, jsou ale měsíce práce a množství dopisů a analýz. Pro mě osobně je to nejen zadostiučinění, ale i jasný argument, že pro Českou republiku je členství v Unii výhodné a že ji posiluje. Pokud někdo tvrdí, že bychom dokázali Kanadu zahnat do rohu (a v diplomatickém slova smyslu opravdu o nic jiného nejde) sami, nezaslouží si brát vážně.
A ještě jedna věc stojí za zmínku: mé osobní uznání patří někdejší české velvyslankyni při EU Mileně Vicenové, která dokázala na naši stranu získat ostatní stálé zástupce členských zemí, kteří byli ochotni akceptovat naši nejsilnější zbraň, totiž odkládání ratifikace pro Kanadu důležitých vzájemných smluv. Za totéž se sluší poděkovat i tehdejšímu místopředsedovi zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Janu Hamáčkovi, který zmíněnou strategii přijal za svou na národní úrovni a čeští poslanci odložili ratifikaci dohody o letecké dopravě s Kanadou. Jinými slovy se v našem národním zájmu spojily nejen členské země Unie, ale i reprezentanti různých domácích politických stran. A to je myslím pro občany také dobrá zpráva.
