Prezident oznámil svou první hromadnou amnestii v posledním novoročním projevu, v němž současně uvedl, že „skutečnou změnu může přinést návrat ke starým dobrým hodnotám, tradicím, návykům, ale i povinnostem, které pod heslem modernosti a pokroku tak nezodpovědně znevažujeme a opouštíme.“ Já osobně považuji za jednu ze základních hodnot demokratické společnosti spravedlnost – Václav Klaus jí ale dal „na frak“; tisícům poškozených znemožnil domáhat se na někdejších manažerech H-systému odškodění a zastavil procesy, v nichž se rozplétala klubka zákulisních dohod a padala jména lidí typu Miroslava Šloufa a dalších „kamarádů kamarádů“.

Dokážu pochopit, že viníci neúmyslných dopravních nehod v době přeplněných věznic a rozpočtových škrtů prospějí společnosti daleko víc, když budou pracovat a starat se o své rodiny. Nedokážu pochopit a ani se smířit s tím, že amnestie Václava Klause osvobodí tuneláře a protagonisty korupčních kauz v době, kdy se jejich oběti ještě dovolávají spravedlnosti. Amnestii považuji za pravomoc, jíž by měl prezident využívat velmi uvážlivě v případech, kdy pro ni hovoří humanitární či morální důvody. Pokud Václav Klaus o něčem uvažoval, výše uvedené důvody to nebyly – komu chtěl na poslední chvíli v úřadu posloužit uvidíme, až bude jasné, kdo všechno unikne trestu, spravedlnost to ale určitě nebyla.