Zlaté bohatství české země má ale jeden háček. Při dnešní úrovni poznání se nedá získat nijak jinak, aniž by přitom nedošlo k rozsáhlému zničení životního prostředí a k nevratným změnám v krajině. Zjednodušeně řečeno, těžaři si od nás odvezou a prodají zlato, nám zbude pár drobných a zničená krajina.
Vrátím se nyní o dvacet let zpět, kdy u nás vážně hrozilo, že se bude české zlato těžit. Tehdy začátkem 90. let, kdy jsme v Čechách opět objevovali kapitalismus, k nám přišli i zástupci nadnárodních těžařských firem. Jejich cílem bylo prozkoumat prozkoumané. Chtěli si ověřit, kolik zlata je na světoznámých českých bonanzách v Kašperských Horách, v Mokrsku ve středním Povltaví, v Petráškově hoře u Hvožďan, ve Zlatých Horách či jinde. Že u nás zlato je – a hodně, o tom ani před dvaceti lety nikdo z geologů nepochyboval. Proč tedy cizí těžařské firmy tak vehementně stály o průzkum, který podle nich prý neznamenal, že budou i těžit? Neboť podle české legislativy (stále platné), kdo zkoumá, bude moci jednou i těžit.
Záměr těžařů tehdy vzbudil ohromný odpor u obyvatel dotčených obcí. Lidé si prostě nepřáli, aby jim za humny někdo vybagroval ohromnou díru do země a zničil jim nejen les a přírodu za vsí, ale časem i jejich domovy. Prospektorům tehdy nic nepomohly ani sliby „domorodcům“, že si budou moci náhradou za ty zničené koupit nové domy, větší, lepší a jinde. Nepomohly ani výhrůžky některých tehdejších českých politiků či úředníků z ministerstva hospodářství a paradoxně i z ministerstva životního prostředí.
K tomu, že se tehdy v 90. letech podařilo lidem zachránit české zlato v podzemí, pomohly dvě události. Jednak to byla katastrofa v rumunském zlatém dole Baia Mare, jednak parlamentní volby. Co se tehdy vlastně stalo? V Rumunsku došlo k neštěstí, při kterém se protrhla hráz laguny, v níž se pomocí kyanidu loužila rozdrcená zlatonosná hornina. Smrtelně jedovatý kal unikl do řeky a nenávratně poškodil životní prostředí na dolním toku Dunaje. Neboli stalo se přesně to, před čím varovali lidé i ekologičtí aktivisté u nás, že by se mohlo odehrát například v Povltaví.
Druhou důležitou událostí bylo, že ve volbách v roce 1998 vyhrála ČSSD. Nový Parlament tehdy následně odhlasoval zákaz kyanidového loužení při těžbě zlata na území České republiky. A nový ministr životního prostředí za ČSSD Miloš Kužvart poté v roce 1999 definitivně zamítl žádosti nadnárodních těžařských korporací o průzkum zlatonosných ložisek v naší vlasti.
Ještě se zmíním, že zlato tehdy v roce 1999, tj. na konci prvního souboje o české zlato, stálo na světových burzách přibližně 300 dolarů za trojskou unci.
Uběhlo pár let a o zlatu v Čechách se mluví opět. Znovu jsou tu těžařské firmy a opět mají zájem zkoumat naše známé zlatonosné claimy. A situace je, zdá se, pro ně nyní mnohem příznivější. Zlato je skutečně hodně cenné a navíc naše současná vláda už zdaleka není tak „nevstřícná“, jako tomu bylo v době, kdy životní prostředí i zásoby surovin v naší zemi hlídali sociálně demokratičtí ministři. Současná Nečasova vláda se snaží změnit surovinovou politiku státu. Ministr Kuba je připraven stůj co stůj změnit legislativu tak, že dojde k vyrabování nejen posledních zbytků uhlí v Čechách, ale i k těžbě uranu, wolframu a – zlata! A stále platný zákaz kyanidového loužení u nás? Ani to není nepřekonatelná překážka. Stačí vyrobit zlatý koncentrát, odvézt jej za hranice a tam jej chemicky zpracovat. Ale zdevastovaná krajina, miliony tun kamení rozdrcené na prach a nevratné změny v krajině zůstanou u nás.
Těžaři se poučili a jdou na to tentokrát jinak. Jejich sliby „domorodcům“ již jsou daleko konkrétnější. Tak, jako jsme například nyní svědky ve Hvožďanech, nyní žijí mezi „svými“ novými sousedy, mluví o nových silnicích, nových sportovištích, kulturním vyžití v obci, o nových školkách či škole pro děti. K tomu všemu může lidem pomoci málo – souhlasit s prozkoumáním zlatonosných lokalit někde v lese. Tam, kam jednou za rok možná zabloudíme na houby. Přírodě se přece nemůže nic stát, když se udělá pár děr do země…
Uvěří tentokrát naši lidé na sliby těžařů? Bude na tom hodně záležet. Starostové dotčených obcí, kteří si prožili martyrium před dvaceti roky, jsou opět ve střehu. Opět se aktivizují. A přidávají se k nim i ti noví, kteří zkušenosti s minulým střetem nemají. Jak se ale zachovají občané, kteří jsou unaveni z politiky a kteří už nevěří ani nejrůznějším občanským iniciativám? Podpoří své starosty?
A co starostové? Dokážou opět držet při sobě? Vždyť zlato je nyní až šestkrát cennější než bylo před dvaceti roky? A starostové tak mohou jistě počítat s tím, že tlak na získání práv k jeho těžbě bude i mnohonásobně silnější, sofistikovanější, tvrdší.
Držím palce zdravému rozumu. Věřím, že stejně jako naši lidé ubránili Brdy před nebezpečím v podobě radaru, tak opět zachrání i české zlato v podzemí. Možná se to zlato bude jednou ještě hodit našim dětem nebo vnoučatům. A třeba jednou naši potomci objeví technologie, jak zlato získat, aniž by si přitom museli zničit naši krásnou zem nebo podříznout větev, na které sedí.
MVDr. Josef Řihák, hejtman Středočeského kraje
